Jedna skupina tvrdí, že za vše může pěstování smrkových monokultur a teplé počasí, další říkají, že se rozšířil po celé republice z Národního parku Šumava, kde se proti němu nesmělo zasahovat. Někdo má názor, že je v lesích nepořádek, který přemnožení kůrovce nahrává. Asi nelze určit jednoznačného viníka. Proto se pokusím ukázat něco z historie lesů z hlediska vlastnictví a hospodaření.

Historie

Nejprve byl v našich zemích les považován za nepřátelské území a neomezený zdroj. Již kolem roku 1280 má však Praha velké problémy s nedostatkem dřeva, okolní lesy byly vykáceny a do města byly klády plaveny po Vltavě.

Roku 1350 je vydán Majestas Carolinas, který mimo jiné zakazuje vypalování lesů. Dokument sice nevstoupil v platnost, ale de facto byl naplňován.

Zhruba od roku 1450 si subjekty začínají v lesích pomalu zřizovat management, církevní lesy měly obecně díky plánování na staletí nejlepší stav. V 15. a 16. století je již devastace lesů obrovská, například Orlické hory byly postupně vytěženy až po hřeben.

Dále víme, že v roce 1464 bylo za vlády Jiřího z Poděbrad povoleno v Jehnicích brát si dříví v lese pro vlastní potřebu, ale jen v těch místech, kde ukáže hajný. Obzvláště šlechta si zvolna začíná pořizovat hajné, kteří rozumí tomu, kde a co kácet. Příliš rozšířený fenomén to ale ještě není.

Lesy jsou velmi přetěžovány, chybí v nich staré stromy kvůli velkému hladu po dříví. Byly káceny již 60 či dokonce 40 leté stromy. Kupříkladu dnes jsou některé těženy až po 120 letech.

Po roce 1500 se prosazuje síje jedle v Českých zemích, a to kvůli rovnějšímu dřevu. Na mnoha stanovištích tak jedle nejsou přirozeně, ačkoliv se to dlouho předpokládalo.

Během 30leté války přichází velká regenerace lesů. Zhruba 1/3 vesnic zanikla, dochází k pustnutí venkova. Zhruba kolem roku 1680 však dochází k opětovnému „útoku na lesy“, v ekuménách měst již o něco dříve.

V této době se již těžba velmi rozšiřuje i do hor, k odlesňování hor dochází především kvůli rozvíjejícímu se sklářství a jiným odvětvím průmyslu. Rovněž přibývá dosti lidí, ve městech se objevuje tzv. zemědělská chudina. V roce 1760 pak kvůli nedostatku dřeva (na palivo) krachuje na úpatí Jeseníků železárna.

Vláda Marie Terezie a Josefa II.

Roku 1754 je vydán Tereziánský lesní patent, který mimo jiné určoval, že kdo má les od určité výměry, musí si najmout odborného lesního správce. Do teď bylo běžnou praxí, že se paseky nechaly zalesnit náletem, sázení se příliš nepraktikovalo. Obecní lesy menších sídel však nechtěly dávat peníze na lesního správce, tyto lesy byly pak mimochodem také zpravidla nejvíce přetěžované a zpustlé.

Rovněž byla za vlády Marie Terezie zakázána pastva v lese. Ta poškozovala pupeny stromů (obzvlášť kozy) a vypasením bylinného patra docházelo k ochuzování lesů o živiny a taktéž k okyselení, tím byl jejich růst zpomalen.

Zákaz pastvy však nebyl prakticky respektován, toto se mění k lepšímu až za vlády Josefa II. alespoň ve šlechtických lesích, na lesních pozemcích sedláků dále pokračuje porušování zákazu a fakticky tak pastva v lesích končí až v polovině 19. stolení.

V 16. století došlo k vymizení vlků a tím vzrostla populace divočáků. To vedlo za vlády Josefa II. K takové devastaci zemědělské půdy, že na příkaz musela všechna panství divočáky vystřílet (mimo obor). Poddaní udělali šňůru a hnali divočáky před sebou, šlechta je pak v rámci zábavy vystřílela.

Až v roce 1947 je malou změnou zákona povoleno chování divočáků v lesích, což vedlo ve 20. století k jejich opětovnému přemnožení a s tzv. přezvěřením se potýkáme dodnes.

Za vedení Josefínského katastru do praxe v roce 1789 víme, že zalesnění bylo na našem území asi o 28% menší než dnes. Zhruba 80% lesů vlastnily soukromé osoby (především šlechta), 10% obce, 8% církve (dříve více, důsledek rušení klášterů) a 2% stát a jiní.

Zalesnění bylo v těchto dobách historicky nejnižší. Stále byl hlad po dřevě, a to i díky vzkvétání železářství a sklářství. Staví se kanály na plavení dříví (např. Schwarzenberský). V roce 1780 začíná těžba uhlí na Ostravsku, která se postupně rozjela naplno. Těžba se vyplatila mimo jiné i proto, že dříví bylo tehdy velmi drahé. Podle lesníků byly naše lesy zachráněny právě díky počátku těžby uhlí.

Smrkové monokultury a plantáže

Na vhodná stanoviště byla nejprve uměle vysazována jedle, a to především pro její rovné dřevo. Tam, kde se nedala v nižších polohách pěstovat, docházelo k výsadbě borovice – její první výsadba se datuje do roku 1771 a šlo o porosty u Hodonína v panství Habsburků.

Zhruba od roku 1800 dochází u nás k výsadbě smrkových plantáží podle saské lesnické školy. Smrky zde byly pěstovány v řádcích a pro hospodaření byl dokonce vydán předpis a správná metodika.

Tento způsob hospodaření se stal velice populárním také díky tomu, že se smrk jevil ideálně. Rostl rychle, měl rovné dřevo a v 1. generaci rostli bez problémů. Prve byly snahy o zalesňování smrkem i ve velmi nízkých polohách, ale zde příliš zasychal. Pro zajímavost, prořezávky mladých smrčků z těchto plantáží umožnily rozšíření tradice vánočních stromků.

První generace rostla skvěle, nicméně jak se později ukázalo, v druhé se začaly objevovat plísně a patogeny a dnešní třetí generace schne a je plošně napadena kůrovcem.

V roce 1852 je vydán zákon 250, který platí se změnami neuvěřitelných 108 let a do roku 1960. Vychází v době důsledné státní byrokracie. Mimo jiné ustanovuje povinnost mít lesního hospodáře, dále umožňuje víceméně volný vstup do lesa (nicméně platí zákaz sběru hub, lesních plodů atd. bez povolení). Toto bylo na tehdejší dobu velmi pokrokové, například ve Spojeném království toto nebylo povoleno až do roku 2000 (Open A,,ess Land Crow Act).

Zvedání horní hranice lesa

Ve 40. letech 19. století dochází k devastaci osad lavinami v Alpách, protože vlivem kácení lesů nemělo laviny co brzdit. To vyvolá snahu zvýšit nově stanovenou horní hranici lesa, po celém mocnářství tak dochází k sázení stromů k této hranici.

I přesto však došlo v roce 1860 vykácení lesů až po horní hranici lesa na Pradědu, kde tedy naopak došlo k umělému snížení horní hranice lesa.

V roce 1895 přicházejí do Krkonoš extrémní srážky, které přináší obrovské povodně. Vlivem toho je zde kolem roku 1900 zakázána velkoplošná pastva a je povoleno pouze kosení trávy, proto se zde příliš neudržela kleč. Ta byla kácena kvůli potřebě luk pro hospodaření. Rovněž se začíná s mohutnými úpravami koryt, dochází k jejich opevňování a stavbě kaskád.

Taktéž v Beskydech dochází vlivem povodní na přelomu století k zalesňování. Smrky se objevují i na pastvinách, kde ale vlivem přílišné živnosti půd vyhnívají. Rakousko-Uhersko v této době pořádá státní soutěž, komu se povede nejvíce zvednout horní hranici lesa. Soutěž vyhrávají Lichtenštejni s lesy na Šeráku v Jeseníku. Dodnes se tyto lesy nazývají cenové kultury (výhra ceny v soutěži). Pro zajímavost, lesy na Šeráku jsou nyní nejstarší rezervací na Moravě.

16. dubna 1919 byl přijat zákon o pozemkové reformě, na jehož základě připadly státu lesy větších vlastníků (církve, šlechtické rody). Jenom rodu Schwarzenberků bylo znárodněno přes 60 000 ha zemědělské půdy a lesů z celkového množství 176 000 ha, které v Čechách vlastnili. Zásahů rod nebyl ušetřen ani během německé okupace – již na počátku války byla na majetek dosazena nucená německá správa. V r. 1947 byl zákonem č. 143/1947 přijat takzvaný Lex Schwarzenberg, jímž byl veškerý rodový majetek vyvlastněn. To i přes to, že Adolf Schwarzenberg štědře financoval před začátkem války stavbu hraničního opevnění, za války Benešovu exilovou vládu v Londýně a byl autorem vlasteneckého prohlášení části české šlechty v době mnichovské krize.

V minulosti se lesům také nevyhýbaly katastrofy. Veliká vichřice postihla Šumavu v r. 1868. Píše o ní např. K. Klosterman v románu V ráji Šumavském. Další následovala v r. 1917. Jak si s tím poradili naši předci, bylo popsáno v časopise Lesnická práce roku 1925 –„ Hrozný vítr bouřící 7. prosince 1868 postihl naše nádherné lesy způsobiv v nich spousty ohromné a v noci z 26. na 27. října 1870 další strašný vichr, další sáhy dřeva. Následkem nedostatku pracovních sil a finančních prostředků na menších statcích a lesích obecních zpracování možné nebylo, objevil se kůrovec v takovém množství, že napadl houfně porosty a stromy úplně zdravé. Lesmistr Soucha Vilém z Krumlova, Nedobitý Alois z Vimperka, Wegscheider Josef z Dlouhé Vsi, Pešner Josef z Kašperských Hor a Funke Čeněk z Velkoždíkova za předsednictví okresního hejtmana Karla Hanla uzavřeli písemné úmluvy s vůdci lesních dělníků z Vlašských Tyrol a ze Štýrska k účelům rychlého zpracování dříví kůrovce zhoubného. V r. 1874 pracovala na Šumavě na odklízení stromů kůrovcem postižených 6990 domácích a 1400 cizích dělníků. Od r. 1870 se loupaly i nezpracované kmeny a kůra se ve hromadách pálila.“

Na zalesněných pasekách způsobovala velké škody zvěř, hlavně jeleni. Proto v roce 1900 založil kníže Schwarzenberg oboru na Boubíně pro jeleny a všechny jeleny mimo oboru nechal vystřílet. Prohlásil, že kdyby všichni jeleni měli zlaté parohy a všechny shozy se našly (jelen každoročně parohy shazuje a narostou mu nové), tak škoda na lesích způsobená jeleny je větší než cena zlata. ¨

Další velký polom napadl lesy v r. 1917, tedy ještě v době první světové války, kdy mladí muži byli na frontách, v zajetí nebo v lazaretech. Přesto přistoupil tehdejší lesní hospodář k likvidaci kalamity zodpovědně a komplexně. „Spadlo tehdy 190 000 m3 polomů na ploše 7193 ha. Nejvíce v revíru Arnoštov a Křišťanov. Oba revíry leží asi 8 km jihozápadně od Volar v nadmořské výšce 780 – 1235m . Porosty zde rostoucí jsou smrk, buk a jedle a částečně i sosna, přimíšeny jsou vzácně listnáče jasan, jilm, bříza, osika, jeřáb a jednotlivě modřín. Dřevina, která zde roste na každém stanovišti je smrk, ostatní dřeviny se již nehodí pro slatiny a suché horské hřbety. Naskýtá se otázka, proč jen hlavně smrkem se zalesňovalo. Smrk je oblíben hlavně proto, že umělému zalesňování nekladl žádných překážek, kvalita jeho dřeva jest výborná, jest velmi měkký, snadno zpracovatelný, vyznačuje se značnou hmotnou produkcí (až 700 m3 na hektar a více). Pro tyto své přednosti jest smrk hlavní výnosovou dřevinou. Porosty smíšené s přimíšenou jedlí a bukem zvýší však houževnatost vůči klimatickým vlivům, přičemž se hledí, aby smrk byl zastoupen asi 60%.“

Pro zpracování kalamity bylo vybudováno 15 km úzkokolejných lesních drah, posílena nová parní pila s pěti rámovými katry. Pomocí volů nebo koní se dopravila k dráze celkem 169 416 lm3. Dřevo se nekazilo, protože bylo odkorněno a kůrovec se neměl kde množit. Kulatina byla zpracována do r. 1922 a plochy zalesněny do r. 1925. Je potřeba připomenout, že tehdy ještě motorové pily nebyly, nebyly ani žádné traktory ani chemické prostředky.

Roku 1948 začalo znárodňování, které probíhalo v lesích zhruba do roku 1960. Pro zajímavost lesy města Vimperk byly znárodněny v r. 1953. Do té doby se o ně staral pan František Řehoř nejstarší.

Hospodaření v lesích před rokem 1989

Mimo vojenských a družstevních lesů hospodařil v lesích podnik Československé státní lesy, které měly v každém kraji svá podniková ředitelství a jednotlivé lesní závody (přibližně 1 lesní závod na okres – podle lesnatosti). V okrese Prachatice je hodně lesů, proto zde byly dva lesní závody. Pod lesní závod Vimperk patřily lesní správy Lipka, Strážny, Borová Lada, Kvilda, Zdíkov, Čkyně a Vimperk. Lesní správu (polesí) řídil lesní správce (či polesný, fořt) a jemu bylo podřízeno přibližně 6-7 hajných, kteří měli na starosti lesnický úsek o velikosti přibližně 700 ha. Hajný zodpovídal a řídil veškeré práce, které se na svěřeném úseku prováděly (těžba, přibližování a odvoz dřeva, pálení klestu, zalesňování, ožinování aj.)

K tomu bylo na každé správě dostatečné množství zaměstnanců, kteří tyto práce prováděli. Každý hajný měl na zajištění pěstebních prací stálé pracovnice a ty si dobře vyklidily paseku po těžbě od klestu, aby se jim dobře zalesňovalo. Sazenice zasázely kvalitně, protože to dělaly celý život. Ožinovaly a ochraňovaly sazenice, protože to, jak vypadaly zalesněné paseky, byla jejich vizitka. Na jaře se odstranily veškeré polomy, aby se v nich nemohl namnožit kůrovec. Jenom na polesí Kvilda bylo v té době více než deset koňských potahů, díky kterým nezůstalo dříví ani na těch nejnepřístupnějších místech, kde by se mohl namnožit kůrovec. Jakmile se někde objevil kůrovcem napadený strom, byl okamžitě zpracován, chemicky ošetřen a odvezen na nejbližší pilu ke zpracování. O tom, že se na Šumavě hospodařilo dobře a šetrně k přírodě svědčí i to, že byl dne 20.3.1991 vyhlášen Národní park Šumava. Jeho posláním mělo být mimo jiné uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí a zachování typického vzhledu krajiny. Jak se to podařilo, ať posoudí každý sám. Údajně se kůrovec z Národního parku rozšiřovat po okolí nemůže, protože vědci zjistili, že jeho dolet je maximálně 200 m. Naproti tomu stojí argumenty, že příznivý vítr přinese do Evropy písek až ze Sahary a to nemá písek křídla.

Dřevo se zpracovávalo na místních pilách například ve Volarech, Kašperských Horách, Sušici, Hliništi, Zdíkovci. Po roce 1989 byly téměř všechny zrušeny a kůrovcem napadené dřevo se vozí stovky kilometru do Německa či Rakouska za ceny, které nepokryjí náklady na těžbu a opětovné zalesnění holin. Po roce 1989 byly veliké snahy o privatizaci státních lesů. Tomu se naštěstí podařilo zabránit, ale přesto se našla cesta, jak se k těmto majetkům dostat. V roce 1992 došlo k tzv. transformaci lesního hospodářství. Byla založena státní organizace Lesy ČR, která byla při svém vzniku zbavena všech svých výrobních kapacit (strojů, manipulačních skladů, dílen aj.) a stala se pouze správcovskou organizací. V boji proti kůrovci jsou Lesy ČR odkázány na výběrová řízení na dodavatele práce dle zákona o veřejných zakázkách. Z bývalých zaměstnanců se nuceně stali živnostníci, kteří se museli předhánět v tom, kdo bude ochoten dělat práci nejlevněji – ten ji dostal. Většina dřevorubců, kočích či pěstebních dělníků si našla jiné zaměstnání.

Než je ukončeno výběrové řízení, brouk se již namnožil, stromy opustil a napadl další. Zpracují se kůrovcem opuštěné souše a vypisuje se další výběrové řízení na nově napadené stromy. Dřevokazný brouk se může lesem lavinovitě šířit dál. Místo tří napadených a nezpracovaných stromů se brzy rozšíří na deset, padesát, tři sta a nakonec na celou republiku. Lesníci proti tomu nesmí nic dělat, jenom čekat na výsledek výběrového řízení a evidovat další a další napadené stromy. Dříve při zjištění přítomnosti kůrovce ve třech stromech je nechal lesník okamžitě porazit. Návštěvník lesa ani nepoznal, že tam nějaké stromy schází. Ale nebylo to transparentní. Dnes by je stejně neměl kdo porazit, protože staří dřevorubci skončili a noví nejsou, protože lesnické školy (nejenom ve Vimperku) se ruší. Co by se tam tři roky učili, když na to stačí dvoutýdenní kurs a jste kvalifikovaný dřevorubec. Živnostník se už dnes stejně do výběrových řízení hlásit nemůže, protože Lesy ČR vypisují výběrová řízení na kompletní lesnické práce na velkých územích a tyto práce jsou schopny zajistit pouze velké lesnické firmy, které si pak pouze živnostníky najímají. A nic se na tom nezmění, protože jednu z největších lesnických firem vlastní manželka pana premiéar Babiše. Vlastníci lesnických firem samozřejmě nemají důvod kůrovce zlikvidovat, protože v době kalamity se nemusí dodržovat zákonem stanovená výše těžeb a peníze se jen sypou, ale na úkor budoucnosti celé společnosti.

Na Vimpersku není zatím situace s kůrovcem tak dramatická jako na ostatním území a je to určitě také tím, že Lesní závod Boubín nebyl ještě s dalšími čtyřmi lesními závody nucen projít tzv. transformací a lesníci zde mohou s broukem bojovat podle osvědčených a vyzkoušených metod. Nelze ale odsuzovat ani ostatní lesníky. Ti pouze plní zadání politiků. Pokud by mohli rozhodovat a pracovat na základě lesnicky ověřené praxe, nikdy by k takto obrovskému rozšíření kůrovce nedošlo.

Stanislav Hlava, jednatel Městské lesy Vimperk