Několik desítek let ale na radnici zpívá stejnou písničku.
Veškeré úpravy uvnitř bytu si provádí na vlastní náklady. „Stejně, jako jsem si nechala kdysi změnit vytápění, topilo se tu kamny, ale byťák mi pak povolil za moje peníze změnit ho na přímotopy,“ říká a dodává: „Ale čtrnáct let po změně pořád ještě platím nájem kamen. Komín také nepoužívám, ale platím jeho čištění.“
Domácí záchod je umístěn na chodbě a vůbec není vytápěný. „Nikdo si nedovede představit chvíli, kdy jde člověk z vyhřáté postele nebo z koupelny na záchod v mrazu,“ popisuje a dodává, že letos je situace ještě dobrá, protože, ačkoli je polovina listopadu, není mráz. V nejhorším případě dojde na to, že na záchod dává pohřební svíčku, aby alespoň trochu bylo teplo.
Nejen třeba lino, ale i další vybavení bytu si Angelika Jančárová zaplatila ze svého. Proto také vidí zvýšení nájemného jako velký problém. „Nejsem ochotná platit zvýšený nájem za byt, který neodpovídá bytu kategorii standard,“ vysvětluje a bere si k ruce slovník, kde je slovo standard vysvětleno jako běžný, lidový a nevybočující z řady.
Přidává záznam z jednání z února roku 1998, v němž jsou uvedeny všechny připomínky obyvatelky.
Například okna, která byla opravena naposledy na konci šedesátých let minulého století, měli lidé z městské správy domů a bytů zajistit do poloviny roku 1998. „Nic takového se ale nestalo, okna jsou pořád stejná a pořád stejně jimi teče,“ doplňuje obyvatelka bytu na Malém náměstí v domě s číslem popisným 22.
To, že má Angelika Jančárová v bytě plíseň, je podle tehdejšího protokolu v souvislosti s nedotápěním bytu. Podle pracovníků tehdejší městské správy bytů totiž změna vytápění plísni neprospěla. „Zrušilo se přirozené odvětrání,“ píše se v záznamu. To ale nic nemění na faktu, že do bytu zatéká starými okny. „Kdykoliv jsem cokoliv potřebovala, nikdy jsem se pořádně ničeho nedovolala,“ tvrdí na účet městské správy domů a bytů.
Když ale správa před lety uznala, že byt, který Angelika Jančárová obývá, je v havarijním stavu, na dva měsíce z bytu musela i se synem pryč a opravila se alespoň elektroinstalace, stropy a parapety u oken. Jenže to už byl byt v takovém stavu, že se ze stropů sypala nejen omítka, ale i také větší kusy zdí. „Zničilo nám to nábytek i další vybavení, ale pravda, to město tehdy nahradilo,“ vzpomíná ale s tím, že pak město jednalo jen prostřednictvím právníka.
Na střechu, která byla rovněž ve špatném stavu, došlo před dvěma roky. I přesto, že v jedenáct let starém záznamu je uvedeno, že k ní dojde v souladu s plánem oprav. „To, že je ale opravená, neznamená, že sem pořád neteče,“ potvrzuje a ukazuje na strop v obývacím pokoji, který je promáčený.
Celých těch jedenáct let od posledního záznamu se Angelika Jančárová totiž snaží jen o to, aby byl byt normálně obyvatelný a bez mokrých fleků na zdech. „Oni ti radní vůbec nemají ponětí, v čem někteří z nás bydlí a co nám vlastně zdražili,“ upřesňuje s tím, že byt o patro níž byl opraven během těch let kompletně hned dvakrát a ona jen chce, aby opravili nedodělky, které tehdy po sobě řemeslníci zanechali. „Někteří nájemníci byt demolují a pak oprava není problém. My, co se snažíme ho udržet, nemáme nárok na nic,“ přidává na adresu města a ukazuje na digestoř, kterou čas od času musí rozebrat, a v té chvíli, aby všeho nechala a šla uklízet, protože z neudržovaného komína na sporák vypadne kyblík omítky.
A sklep? O tom prý raději mluvit nechce, protože od doby, kdy se opravila část městské kanalizace, je při každém větším dešti plný vody. Spolu s bytem sice platí přes šest čtverečních metrů sklepa, ale užívat ho nemůže. Ve vodě se prý věci skladují špatně.
„Naše peníze jdou neznámo kam, chci jen, abychom měli v domě lepší podmínky a zprůhlednilo se financování městské správy domů a bytů, pak mi nebude vadit zvýšené nájemné, chci ale bydlet ve standardu,“ říká na závěr a ukazuje na několikastránkový dopis, který hodlá tentokrát odeslat přímo starostovi města. V něm popisuje jedenáctileté peripetie, při kterých se snaží jen dosáhnout toho, aby jí doslova a do písmene nepršelo na hlavu. „Ale já to nevzdám, budu bojovat dál, vždyť se mi to jednou musí přece podařit a budu bydlet normálně,“ věří v úspěch.
