Vladimír Rychtařík: Narodil se v roce 1944 v Českých Budějovicích. Po gymnáziu vystudoval Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích a v Praze. V domácích i zahraničních orchestrech působí od roku 1964. V prachatické ZUŠ učil externě od roku 1994, od roku 2000 je ředitelem. Kromě hudby patří k jeho zájmům houbaření. Má dvě dcery Nikolu a Petru a dvě vnoučata Jakuba a Pavlínku.

Jste učitelem mnoho let a ještě donedávna jste učil na základních školách. Jaký je rozdíl mezi učitelováním na ZŠ a ZUŠ?


Na základní umělecké škole se jedná o zcela jinou práci. Ve většině času je výuka zaměřena individuálně, výsledky je navíc možné pozorovat mnohem rychleji než na základní škole, hlavně díky koncertům, které jsou každoročně, a žáci na nich mohou prokázat své nabyté zkušenosti.
Má práce ředitele této školy je navíc velmi různorodá a pestrá a popravdě je mnohem zajímavější.


Mnoho let hrajete v různých kapelách na Prachaticku. Je pro vás těžké střídat žánry a kolegy muzikanty?


Není. Hraji už pětačtyřicet let, a to jak v českých, tak i zahraničních souborech, a to hudbu všech možných žánrů. Mohu říci, že jsem se naučil brát to, jak to je, a v současné době je to už dávno v pořádku.

K tradičním českým rčením patří, že basa tvrdí muziku. Právě basa je nástroj, který ovládáte. Jaký je o hraní na tento nástroj v současné době zájem? A máte v ZUŠce nějakého „černého koně“?


Zájem o hru na kontrabas, stejně jako například na violoncello, je v současné době minimální a nemáme na tento nástroj ve škole žádného žáka. Čas od času se objeví někdo, kdo se chce učit na basovou kytaru, o tu je zájem větší. Je to hlavně proto, že mladí vidí svou budoucnost při hraní v nějaké rockové kapele. Je to ale trochu krátkozraké, protože kontrabas má širší možnosti využití, například v symfonické hudbě nebo jazzu.

Vychovala prachatická ZUŠka nějakého muzikanta, který se následně proslavil na české nebo i zahraniční hudební scéně? Nebo vzpomeňte na nějakou výraznou osobnost mezi svými žáky.


Na nějakou výraznou osobnost si za těch patnáct let nevzpomínám a nepamatuji, že by se někdo nějak proslavil. Řada našich absolventů ale odchází na vysoké školy uměleckého zaměření, a to jak hudební konzervatoře, tak i výtvarné školy.
Hudebníci potom hledají uplatnění v orchestrech, což je dnes problém, protože se mnoho orchestrů ruší z finančních důvodů, další učí v základních uměleckých školách.

Nepotýkáte se někdy s problémem, že do ZUŠky přihlásí rodiče dítě, které k hudbě či výtvarnu nemá absolutně žádný vztah? Jak se taková situace řeší?


Vztah se poznává již před vstupem na školu při talentových zkouškách a potom v prvním roce výuky. Pokud se tohle přesto stane, vysvětlíme rodičům, jak se situace má, a že je to pro jejich potomka ztráta času, a pro ně ztráta peněz. V drtivé většině to rodiče uznají.

Může se kvalita našich uměleckých škol srovnávat s těmi zahraničními?


Poznal jsem školství v Německu, Francii či Švýcarsku a musím říci, že náš systém je velice dobře propracovaný a v zahraničí nám ho dost závidějí. Máme dobrou metodiku výuky, třeba ve Francii berou každého, kdo zaplatí.

Na co jste v naší ZUŠce nejvíce pyšný?


Pyšný nejsem, ale potěší mě, když se sem část našich absolventů ráda vrací a hrdě se hlásí k tomu, že jsou našimi absolventy. A také to, že žáci věnují práci spoustu času, kromě normálních hodin také další čas věnují při zkouškách souborů – a to bez donucení.

V letošním roce opouštíte post ředitele školy. Co byste popřál svému nástupci?


Pevné nervy a ať se mu společně s celým týmem učitelů daří udržovat poměrně vysokou úroveň školy.


Bude se vám po vaší práci stýskat?


To teď ještě nevím. Jsem workoholik, pracuji deset hodin denně i o víkendech, takže mi to bude určitě scházet. Snad se s tím ale nějak vyrovnám. Doufám, že začnu víc hrát a dělat lépe to, co jsem dosud zanedbával a budu mít více času na své koníčky. Pokud mi to ovšem dovolí zdraví.

Příští úterý bude na otázky Vladimíra Rychtaříka odpovídat chirurg prachatické nemocnice Jan Kocourek.