„Zhruba před rokem jsme slavili osmdesát let od vzniku českého ochotnického divadla v Prachaticích. Spolků, které mají ve městě takovou historii a jehož členové věnují svůj volný čas ku prospěchu ostatních obyvatel, není v Prachaticích mnoho, přestože podle radnice funguje ve městě dnes možná stovka občanských sdružení a spolků kulturních, společenských a sportovních,“ připomněl úvodem současný předseda spolku Miroslav Fuchs.

Začátky

A právě na dlouhou tradici a především na úspěchy zlaté éry prachatických ochotníků sedmdesátých a osmdesátých let minulého století začala navazovat nastupující generace spolu se zkušenými kolegy počátkem devadesátých let minulého století. „Šumavský ochotnický spolek jako takový vznikl v roce 1992. Nepsanou vůdčí osobností zůstávala Vladimíra Šípová, v hereckém ansámblu působil i Evžen Stříbrský a režii měl na starost Jiří Zikmund,“ vzpomíná dále předseda ochotnického spolku, který se tou dobou snažil najít si novou cestu v divadle a tradičně patřil k těm, kteří tvořili hlavní součást programu obnovených Slavností Zlaté stezky. „Byla to bezesporu komplikovaná doba. Najednou i dramaturgie profesionálních divadel nevěděla, kam sáhnout, nové kvalitní tituly chyběly a na zahraniční autory jsme neměli peníze. Bylo to znát i na návštěvnosti. Navíc lidé začali mít jiné zájmy. Nicméně pořád přetrvával zájem alespoň o tradiční přehlídku Štít, ke kterému jsme časem přidali ještě Štítek jako paralelu pro dětského diváka, a jak se ukázalo, byla to úspěšná volba,“ hodnotí Fuchs a přiznává, že ani Šosákům se jistá krize nevyhnula.

Tápání

Období určitého tvůrčího i dramaturgického tápání si spolek prožil v polovině devadesátých let. Paradoxně se v té době hrály na druhou stranu jedny z nejúspěšnějších titulů, což bylo Zavraždění svaté Celestýny, která dokonce zažila své znovuzrození, a následně Ta spoušť. K tomu je třeba připočítat pohádková představení, která z větší části měla u dětí velký úspěch,“ dodává Fuchs.
Zapomenout se nedá ani na několik ročníků Divadelní dílny Na zkoušku, která pomohla najít základy a zdokonalit se v herectví desítkám amatérů z celé České republiky a současně dala vzniknout nezapomenutelným společným představením.
Jak šel čas, začaly se prohlubovat problémy, které s sebou neslo především osobní a pracovní vytížení členů spolku a také nedostatek nových adeptů. „Jednou jsme to s kolegou Romanem Maříkem počítali. V jednom roce se pořádala i divadelní dílna a na repertoáru byla dvě večerní představení, dvě pohádky a k tomu ještě účast na Zlaté stezce a dalších akcích v rámci města. Když jsme to všechno sečetli, vyšlo nám, že jsme za rok věnovali divadlu a lidem v Prachaticích asi 212 dnů, a to už bylo na některé z nás opravdu příliš,“ dokládá M. Fuchs, jak náročným, alespoň po časové stránce, dokáže amatérské divadlo být.

Čas změn

Není divu, že takové nasazení nevydrží každý. „Bylo hodně věcí, které jsme museli sami v sobě přehodnotit, abychom vůbec mohli s divadlem dál pokračovat. Proto nakonec padlo rozhodnutí i v osobě režiséra. Slovo dalo slovo, a tak už šestým rokem spolupracujeme s profesionálním režisérem a současným dramaturgem Divadla Český Krumlov Jaromírem Hruškou. Díky němu spolek předvádí téměř profesionální výkony. Doufejme, že to bude platit i pro připravovanou inscenaci Lásky hra osudná z pera bratří Čapků. Ta by měla být prvním představením, které slavnostně po rekonstrukci otevře znovu Městské divadlo v Prachaticích,“ dodal.
Podobně, jako řada dalších spolků, i divadelníci se potýkají s nedostatkem nástupců a také s finančním zajištěním. „Příprava každého představení nás stojí zhruba padesát tisíc korun, které se musí vrátit a ještě musí zbýt na další náklady. To není jednoduché, protože často tvoří honorář za představení jen uhrazené náklady na cestu,“ zvážněl předseda Šosáků při zmínce o provozních záležitostech. „Momentálně můžeme počítat se zhruba dvacítkou aktivních členů. „Sám jsem v Prachaticích začínal v divadle ve čtyřiadvaceti letech. I když divadlo snese hodně, prince už vážně hrát nemůžu. Ostatně jsem takovou roli hrál naposledy v osmé třídě. Lepší je to u nás s princeznami, i když královen je přece jen víc,“ uzavřel naše povídání s úsměvem předseda Šumavského ochotnického spolku Miroslav Fuchs.