Dalo by se říci. A tak, když ten obávaný muž s kosou nalezl jednoho jarního rána u cesty v houni zabalené novorozeně, místo aby dílo dokončil, vzal je do náruče a donesl do statku ležícího kus za městem na Volarském potoce. Bezdětní manželé se zaradovali, ale když viděli to zubožené dítě, které se jen stěží mohlo dožít večera, jejich radost pohasla a žádali, aby chlapečka alespoň rychle pokřtili, nechtějí-li jej z tohoto světa vyprovodit jako nekřtěňátko.


„Nemějte žádných obav ze smrti. Příští neděli vás sám do kostela doprovodím, i za kmotra mu půjdu."


Hospodář chtěl již něco namítnout, ale jeho žena vytušila, že onen neznámý muž ví, o čem mluví, a tak to nechali tak, jak řekl.
Kluk rostl jako z vody. Dali mu jméno Florián, neboť na sv. Floriána jej pokřtili, a kmotříček, který se sem tam na statku zastavil, jej naučil zacházet s kosou, že již v sedmi letech s ní vládl lépe než kdejaký zkušený sedlák.


Sám si dovedl vybrat kmínek na kosiště a stačilo jen do kosy cinknout prstem, aby podle jejího zazvonění poznal, zda je dobře vykovaná. Když ji naklepával, vyprávěl jí příběhy, zpíval jí, jako by byla mladší sestrou.


Rok šel za rokem a bývaly to mnohdy časy tuze zlé. Válka střídala válku, zlá nemoc kosila celé vesnice a lidu v tom kraji zbylo sotva polovic. Avšak Floriána, který se mezitím oženil a vychovával půl tuctu dětí, se smrt nedotkla. Přestože široko daleko nebyla rodina, kde by alespoň jedno z dětí nezemřelo po narození či v mladém věku, ve statku na Volarském potoce smutek nedrželi ani jedinkrát. I staří zemřeli až v požehnaném věku, když už si sami přáli odejít a byli se světem i se sousedy smířeni. Florián převzal hospodářství a své syny vyučil nejenom spořádanému a bohabojnému životu, ale i umění vládnout kosou tak, že trávu nesíkli, ale vlastně ji jen pokládali, jako matka ukládá své děti ke spánku.

Jednoho dne, kdy již Florián odpočíval na vejminku a vnukům vyřezával malá kosišťata, zavítal na návštěvu kmotříček. Tentokrát se neposadil u stolu a nepoškádlil děti. Usmál se, kývl na Floriána, a že je čas jít.


„Každé obilí dozraje a tráva nesečená jen louku kazí. Půjdem, kmotřenče. Brána se otevírá a Beránkův stůl je již prostřený," pobídl Smrťák Floriána a spolu s ním vyšel před dům.


Šli spolu po cestě až k místu, kde se před osmi desetiletími poprvé setkali. Pak se Floriánovi zamotala hlava, usedl na mez a skonal. Později na tom místě synové postavili křížek s obrázkem svatého Floriána. Jen Bůh ví, jaký vzal konec. Floriánův rod z města odešel jako většina místních, ale umění vládnout kosou tu v kraji zůstalo.

JAROSLAV PULKRÁBEK