Což se ve vsi nestávalo zas tak často. Děcko tu nějaké pohřbívali měsíc co měsíc, ale krávu?


Binder byl želnavský chalupník. Sice takový lepší, ale do sedláka měl přeci jen daleko. A ten Binder si našel ženu, co bydlela na nějaké samotě pod Plechým. On tam za ní nikdy nešel, potkal ji v lese, když dělal dříví na zimu. Chvíli posedávali po pasekách, někdy se procházeli po srnčích stezičkách, a pak si řekli, že by do toho mohli jít.


Marie, jak se jmenovala teď už mladá paní Binderová, si do chalupy přivedla maminku. No maminku. Jestliže o Marii se povídalo, že je divoženka z pralesa, co zná všelijaké čáry a kejkle, matka byla čarodějnice jak vymalovaná. Stačil jeden jediný pohled a každý se jí klidil z cesty. Ale že jen pramálo vycházela z domu, a když tak jen po setmění, zvykli si. Tak šel poklidně rok za rokem a v chalupě měli dětí jako smetí.


Ale zpátky k té krávě. Nejdříve přišel Binder o první. To bylo zrovinka na Hromnice. Rok na to, krátce po Třech králích, chcípla druhá. Večer žraly jak zjednané a ráno ležely natažené v chlívě. Binder z toho byl nešťastný. Pro chalupníka jako on to byla doslova pohroma. A sotva se z toho dostali, lítali v tom znova. Lidé si šuškali všelicos a kdekdo prstem ukazoval na Binderovo tchýni. I Binder si matně vzpomínal, že pokaždé se motala v chlívě a měla takový divný pohled. I teď, když si na to vzpomněl, přeběhl mu mráz po zádech.
Jednou, uprostřed léta, tuším, že to bylo hned po svaté Martě, zjistil večer Binder, že si nechal brousek v chlévě. A že chtěl jít ráno síknout, tak aby ho nehledal, vrátil se pro něj. Ve dveřích se srazil s tchýní. A zas ten stejný pohled, jako tenkrát. Hned ho napadlo, o co to běží, a rozhodl se krávu hlídat celou noc.


Setmělo se, začal foukat divný vítr. Takový naříkavý. Na Bindera padla tíseň. Vítr cloumal větvemi, a jak se míhaly v měsíčním světle, jako by nějaký temný stín obcházel chalupu. Najednou měl pocit, jako by mu někdo studeným dechem dýchl na zátylek a kráva se v tu chvíli svalila na zem. Binder běžel do světnice, vytáhl tchýni za vlasy před práh a bušil do ní klackem, co měl sil. Pak ji v té ráži ještě kopl do zadnice a zabouchl dveře.


Oka nezamhouřil a ráno zjistil, že se sice té čarodějnice zbavil, ale žena, se kterou měl osm dětí, je rovněž pryč. Vrátila se až večer. Posadila se ke stolu a vyprávěla mužovi, o co tu vlastně běželo. Porodila mu osm dětí. A osm jich mají. Ani jedno si smrt nevzala, přestože v jiných rodinách řádila co chvíli. Avšak nebylo to tím, že by se té jejich chalupě vyhýbala. Třikrát ji smrt navštívila a třikrát ji matka poslala do chlíva, kde se místo dětí vyřádila na dobytku. Jo, není vždy vše tak, jak se na první pohled zdá.

JAROSLAV PULKRÁBEK