Snad, že byl jedináček, či možná už mu to neustálé běhání kolem kostela lezlo na nervy, a tak se trochu šprajcnul. Josefovi rodiče zemřeli, sotva mu bylo dvacet, a on, nemaje sourozence, zůstal sám v chalupě na kraji lesa, tak dvě míle od Stach. Nádeničil na stavbě, sem tam si přivydělal v lese, a že zdědil malé hospodářstvíčko, do ženění se nehrnul a přílišnému pití neholdoval, zle se mu nedařilo.

Přátele neměl, ne že by se stranil lidí, ale pro tu jeho zlomyslnost a škodolibost se mu každý raději vyhýbal. Jednou takhle před Velikou nocí, kdy si kluci ve vsi už chystali hrkačky, dostal nápad, že ty pánbíčkáře ze Stach trochu pozlobí. A tak, až o Zeleném čtvrtku po klekání zvony, jak se říká, odletí do Říma, on na just ten svůj ve zvoničce rodné chalupy rozhoupá. Však se to po stráni ponese až do dolů ke kostelu.

V pátek ráno, půst nepůst, posnídal buchtu s cikorkou a sotva nakrmil havěť, chopil se provazu pod zvoničkou. A už se to neslo nad krajem, a jak! Snad ještě nikdy nezněl ten jejich prťavý zvonek tak silně. Kam se hrabou ty z farního kostela!

Josef se jen tetelil při pomyšlení, že ten jeho zvon je možná jediný na tom celým Božím světě, který se toho rána rozhoupal. Když měl pocit, že už toho bylo dost a poprask, kterým tím rouhačským skutkem jistě způsobil, je dostatečný, pustil provaz a že půjde po nějaké práci. Zvon se dohoupal, zastavil, ale neztichl. Dál zněl tak mohutně jako předtím a čím déle to trvalo, tím více měl Josef pocit, že mu zní silněji. Znovu se podíval do zvoničky, ale zvon se ani nehnul. Vylezl nahoru, zvon sundal, ale klimbání neustávalo.

Do práce na Velký pátek Josef nešel a doma zůstal i na Bílou sobotu. Hlava už mu z toho nekonečného a stále zesilujícího zvonění šla kolem. Když se mistr ze stavby přišel večer optat, co se s Josefem děje, našel ho v posteli, s hlavou pod polštářem, jak řve bolestí a pěstmi tluče do pelesti. A když se od mistra dozvěděl, že žádný zvon nikde slyšet není a od čtvrtečního večera slyšet nebyl, zbledl a div neomdlel.

No, trpět musel, jak jistě tušíte, až do nedělního svítání a až když slunce ozářilo špičku stašského kostela, zvon ztichl a Josef si do sytosti vychutnával to neskutečně krásné ticho. Kdo si ale myslí, že Josefovi se tím zvoněním rozsvítilo v hlavě a zmoudřel, je vedle. Do kostela dál nechodil a zlomyslnost jej nepřešla. Jen si od té doby dával safra velký pozor, aby si nerozhněval někoho silnějšího, než je on, a zvon pro jistotu již do zvoničky nikdy nevrátil.

JAROSLAV PULKRÁBEK