Ale důvody byly možná úplně jiné. Stará pověst totiž vypráví o chasníkovi z nedaleké vísky, který ve vykotlaném dubu našel klíč a na radu svého děda s ním uhodil do zmíněné skály. Ta se rozestoupila a odkryla poklad. Chasník si naplnil kapsy, něco nacpal do čepice a uháněl domů s vidinou slastného života v blahobytu. Jenže zlato mu štěstí nepřineslo a za necelý rok jej pochovali na prachatickém hřbitově. Uplynulo mnoho let a o pověsti se dozvěděl jeden bohatý prachatický měšťan. Pranic nedbal toho, že chasník si nabytého bohatství neužil a posedlý vidinou pokladu se stále motal kolem skály. A jednou opravdu pod nánosem štěrku a hlíny narazil na puklinu, ztrácející se v nitru skály a závan studeného vzduchu, který z ní vycházel, dával tušit, že nejde jen o nějakou mělkou prohlubeň. Měšťan se snažil do jeskyně protáhnout. Bušil do ní kameny a páčil sochorem. Jenže úzký vchod jej dále nepustil. Celou noc tu proseděl a přemýšlel, jak se dostat k pokladu, který tam jistojistě musel být. Až když se slunce vyhouplo nad obzor, dostal spásný nápad. Do jeskyně vyšle svého malého synka. Ten se skulinou protáhne raz dva a pak odtud nanosí zlata, kolik jen unese. Upaloval tedy domů spalován strachem, že někdo odkrytou skulinu objeví a poklad vybere. Doma popadl synka a aniž by zděšené manželce něco vysvětloval, pospíchal s ním ke skále. Oddychl si, když našel vše, jak zanechal. Poručil synkovi, aby se protáhl do jeskyně a vynesl vše, co tam najde. Syn se bál, prosil a zapřísahal, aby ho tam otec nevysílal, ale marně. Vůle otcova je vůle otcova. Protáhl se tedy otvorem do jeskyně a vydal se do jejího nitra. Otec dychtivě vyčkával synova návratu a každá vteřina čekání se zdála nekonečnou. Nedočkavě vyhlížel zář, kterou zlato v rukou dítěte muselo vydávat. Avšak slunce už stálo vysoko na nebi a syn nikde.
Otec volal, házel kamínky, ale z jeskyně se nic neozývalo. Zoufalý se znovu vydal domů, kde měl druhého, ještě mladšího syna a toho vyslal do útrob Ježíšovy skály pro bratra i zlato. Ale opět uplynulo mnoho času a ani druhý syn se nevracel. Měšťan zburcoval celé městečko a společně se vydali ke skále. Samozřejmě nepřiznal, že právě on do jeskyně nebohé chlapce vyslal, ale tvrdil, že se tam nezbedníci sami schovali. Ač se zachránci snažili, jak chtěli, otvor se jim rozšířit nepodařilo a další děti již obětovat odmítli. Nakonec se až na zhrouceného otce odebrali domů a ten několik dní čekal, zda se přeci jen jeho dva synové neobjeví ve vchodu do jeskyně. Ať již s pokladem či bez něj. Avšak skála své vězně již nikdy nevydala. Uplynuly sotva dva měsíce a měšťana, který pro vidinu bohatství nechal zahubit svá jediná dítka, našli oběšeného na půdě. Od těch dob se vždy ve výroční den oné tragédie zjevuje u skály a zoufale volá zpět své syny. Puklinu sice časem zavál písek, štěrk a kamení, ale dodnes je vcelku dobře znatelná. A že skála vadila chodcům při cestě, a proto ji kus odstřelili? No kdo tomu chce věřit, ať věří