Její sen se jí nakonec splnil a dnes je pro celý kolektiv na oddělení intenzivní péče v prachatické nemocnici nepostradatelná.

Jak jste se k této práci dostala? Co Vás na ní nejvíce lákalo?
Už v dětství se mi líbily zajímavé uniformy, které sestřičky nosily. K této práci jsem jinak neměla žádný hluboký vztah, ale postupem času jsem si ji zamilovala. Dnes proto nemám potřebu vyhledávat jiné zaměstnání. Jsem tu už dva a půl roku a jsem tu velice spokojená.

Co všechno je náplní vaší práce?
Na oddělení intenzivní péče máme na starosti celkovou péči o pacienty. Ta zahrnuje mimo jiné i jejich vyšetření, podávání léků, asistenci doktorovi a řadu dalších činností. Kromě toho všeho se staráme také o to, aby pacienti byli v dobré psychické pohodě. Dost často nám sem i policisté přivezou lidi, kteří se někde opili a nebyli schopní dojít domů. I takové případy tady řešíme. Je to opravdu hodně zajímavá a pro nás všechny, co jsme tady, naplňující práce, které si moc vážíme.

Jak byste zhodnotila pracovní kolektiv? Vycházíte spolu dobře?
Problémy mezi námi nejsou. Navzájem si snažíme pomáhat. Kolektivní spolupráce je velice důležitá, bez ní to zkrátka nejde. Za ty roky zde mezi sestřičkami vznikají opravdová přátelství.

Sestřičky musejí pracovat i o svátcích. Nemáte s tímto problém?
Vůbec ne. Většinou se domluvíme tak, že maminky jdou na službu o Silvestru a bezdětné sestřičky o Vánocích. Letos budu sloužit již třetí Vánoce a můj přítel s tím problém nemá. Chápe, že je to zkrátka součást mého zaměstnání. Věřím, že až jednou budu mít vlastní děti, i tak půjde vše skloubit bez problémů.

Našla byste přece jenom něco, co se vám na práci sestřičky nelíbí?
Ze začátku to bylo hodně složitě. Často se tu objeví situace, při kterých musí člověk okamžitě reagovat. Například když má někdo z pacientů zástavu srdce, je potřeba, aby celý kolektiv přesně věděl, co dělat. Na chyby není čas. Postupem času jsem si na všechno zvykla a dnes vše zvládám bez problémů. Nováčci to mají ale vždycky těžké.

Co je pro vás největší radost z práce? Máte nějaký cíl?
Často tu pacienti leží i dva měsíce a déle. Když pak odejdou zdraví a navíc se i za námi do nemocnice sami od sebe vrátí, aby nás pozdravili a poděkovali za pomoc, je to pro nás největší radost. Jinak zvláštní cíl nemám. Všechno, co jsem od práce chtěla, jsem našla tady. Také mě velice těší, když potkám někoho z bývalých pacientů třeba ve městě a on mě pozná. A to je právě ono, člověk vidí, že jeho práce má nějaký výsledek. Snažíme se pomáhat nemocným lidem, a to je doslova nádherný pocit.

Ženy v uniformě: Tereza Panglová

Narodila se v roce 1985 v Prachaticích. V letech 2000–2004 studovala na Střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích. Na oddělení intenzivní péče v prachatické nemocnici pracuje již dva a půl roku a je zde spokojená. Na práci sestřičky se jí nejvíce líbí, že může pomáhat nemocným lidem. Díky svému odhodlání je dnes pro celý pracovní kolektiv nepostradatelná.