SLOVEM I LÁSKOU

Každé pondělí rozdává svůj optimismus v prachatickém Hospici sv. J. Neumanna. Úmyslně je uvedeno optimismus, nikoli víru. Sestra Beny, jak si nechává říkat, je totiž přesvědčená, že vnucovat víru nelze. „Pokud někdo stojí například o modlitbu nebo slova o víře, velmi ráda se přizpůsobím. Ale nejde obcházet pacienty a nutit je,“ vysvětluje svůj životní postoj.

Péče sestry Benedikty je na takové úrovni, že byla nominována a následně obdržela významné ocenění. Stala se laureátkou Ceny Celestýna Opitze 2019. Do práce vnáší laskavost, něhu, vrozenou moudrost a obětavost. „Je nekonečnou studnicí humoru a zdrojem víry pacientům i kolegům. O své víře příliš nemluví, o to více ji žije,“ říká ředitel prachatického hospice Robert Huneš.

V Domově pro seniory Mistra Křišťana si užili vepřové hody.
V domově si užili zabijačku s muzikou

NOMINACE ZA PÉČI

Aby se sestra Benedikta mohla stát laureátkou významné ceny, musel ji nejprve někdo nominovat. A jak se následně dozvěděla, o její nominaci se postarala rodina, které pomáhala s péčí o tatínka rodiny. „Snažila jsem se být nablízku a pomáhat jim. Nejen fyzickou péčí, ale i blízkostí,“ popisuje se slovy, že lidé totiž často strádají tím, že se nemají o koho opřít. „Nebo se třeba blízcí odtáhnou, protože nevědí, jak se chovat. Takže jsem byla zřejmě nominována za přiblížení se té rodině a snahu pomoci,“ poznamenala k ceně, kterou vnímá i jako ocenění svých spolupracovníků a sester z Lomce, kteří práci po jejím boku vykonávají, nebo jí pomáhají práci uskutečnit. „Ráda bych se o svou cenu podělila se všemi kolem mě. V první řadě s rodiči, kteří mě vychovali, za což jim moc děkuji. I těm, kteří mi na mé cestě pomohli posunout se dál, i v hospici,“ dodává.

Do kláštera sestra Beny vstoupila v roce 1992, krátce po revoluci. „Před tím jsem pracovala na interním oddělení. Pak jsem šla přímo do kláštera na Lomec. Ale původně vlastně jenom pracovat. Nemyslela jsem si, že mě, takovou originální osobu, tam ustojí,“ směje se.

Na Lomci tehdy potřebovali zdravotní sestru, která by pomohla se staršími sestrami. „Proto mě oslovili, zda bych tam nemohla jít pracovat. Já jsem řekla, že ano. Už jsem někde v sobě měla skrytou tu touhu po řeholním životě. Ale říkala jsem si, že já, takový divoch, se tam nemůžu uplatnit,“ popisuje.

Na interním oddělení v nemocnici začala pracovat v roce 1988. Pochází od Jistebnice a pracovala v nemocnici v Táboře. Pokud by volila, zda by měla znovu nastoupit jako ošetřovatelka do hospicu, neváhala by.

Z LOMCE DO PRAHY A ZPĚT

Z Lomce byla sestra Benedikta přesunuta do Prahy do Bartolomějské ulice, kde tehdy bylo přes čtyřicet sester, které také potřebovaly zdravotní péči. „Já jsem tam ale dělala i další práce, které byly třeba. Včetně třeba topení, prostě všechno. Pak jsem byla povolána zpátky na Lomec,“ přibližuje svoji cestu.

Jedenáct let pomáhá v hospici, do kterého dojíždí. „Oslovil nás pan ředitel Robert Huneš ještě dříve, než před těmi jedenácti lety. V době, kdy jsem v Lomci nebyla. Tehdy o to sestry zájem neměly, ale když jsem přišla z Prahy zpátky a tehdejší představená mi tlumočila tento požadavek, řekla jsem si, proč to nezkusit. Chtěla jsem to ale dělat jako ošetřovatelka, ne jako pastorační asistentka. Lépe se cítím v práci kolem člověka. Ale samozřejmě, že i na ty duchovní věci se dostaneme, nicméně většinou neplánovaně. Když člověk kolem nich pracuje tu (ne)obyčejnou práci, tak s nimi naváže vztah,“ říká ze své praxe. Lidé pak většinou začnou o víře mluvit sami. Sestra Beny není ten typ člověka, který by to do lidí naléval bez ohledu na jeho postoj. Víra pro ni má v životě samozřejmě obrovskou roli , ale zároveň má úctu k člověku, který má právo na to mít i jiný názor.

PRKOTINY UŽ NEŘEŠÍ

Že by pacienti měli k sestře blíže právě proto, že je jeptiška, není úplným pravidlem. „Jak kdy, někdy si při prvním kontaktu řeknou, že to jim ještě chybělo, jeptiška. Ale fakt je ten, že díky službě, kterou kolem nich dělám, navážeme často úplně jiný vztah. Pravda je, že nemocným se nám snadněji říká, abychom se za ně pomodlili. Protože vědí, kam patříme. Je to ale individuální,“ nebere si osobně případné odmítnutí.

Na náročnou práci byla připravená jen částečně. Každopádně jde i práci zároveň obohacující. „Musím říct, i když to může znít jako klišé, že to vede člověka k přehodnocování priorit a mě osobně k tomu, abych nad prkotinami života mávla rukou a řekla, o co jde, jsou těžší věci. Zvláště, když člověk vidí odcházet mladé lidi, kde jsou třeba ještě nedospělé děti. Vždycky si říkám, ty se budeš z něčeho hroutit? Co mají dělat tihle lidé. Je to opravdu podnětné,“ vypráví.

Ilustrační foto
Běžkaři vyčkávají, chybí jim sníh

STAROST O SESTRY

Na Lomci má na starosti nemocné sestry, kterých ubývá. Před jedenácti lety jich na Lomci bylo pětadvacet, dnes šest. Zároveň má na starosti zásobování kláštera, hraje na varhany v kostele a jezdí pomáhat i lidem v okolí. „Mám lidi ráda. Dostala jsem asi i ze své rodiny dar komunikace a humoru a vnímám, jak někdy humorné povzbuzení lidé potřebují. Ulehčí to i krize v rodinách,“ říká.

VÍRA JE SOUČÁST ŽIVOTA

Věřící byla od malička. Vyrůstala ve věřící rodině a čím více prý stárne, tím více si uvědomuje, jaký dar ze své rodiny dostala. I když se doma příliš o víře nemluvilo, viděla, jak rodiče žili pro pomoc druhým, i těm, kteří na ně třeba poslal na ně STB. „A přeci takovému člověku moje maminka posloužila až do jeho smrti. Vnímala jsem to jako součást života. Do kostela jsme chodili, i když se nám ve škole i posmívali. V neděli to bylo samozřejmé. Bylo nás šest dětí a nikoho z nás nenapadlo říci, že se nám nechce,“ vzpomíná.

Velké plus v životě její víry byl kněz. „Byl normální, dělal s námi legraci, hrál si s námi, ale zároveň byl náročný i sám na sebe, a to se pak odráželo i na nás. Jemu vděčím za velké krize víry, které se mnou prošel. Vedl mě v tom životě,“ prozradila ke svému dětství sestra Benedikta.