Lavičky, ať už ve stinných místech parků nebo v okolí domů patří v naprosté většině k městskému mobiliáři. Ivana Jeřábková, vedoucí odboru komunálních služeb a dopravy MěÚ Prachatice, přiznává, že na kus přesně jejich počet nezná. Pokud ale budeme hovořit o desítkách, příliš se nespleteme.

Co do počtu, může se zdát, že laviček je po městě dost. Trochu horší je to co do pestrosti, a nejen v barvách, ale i v druzích. Podle Ivany Jeřábkové je to záměr. „Snažíme se, aby městský mobiliář, pokud se týká druhové skladby, byl co nejméně rozdílný. Je to hlavně z důvodu následné údržby a obnovy. Pohledově je proto většina nejen laviček, ale i informačního systému a odpadkových košů v centru města, v černé a tmavě hnědé barvě,“ vysvětluje vedoucí odboru.

Mezi desítkami laviček najdeme zhruba čtyři základní typy s různými obměnami. „Například v Parkánu nebo v areálu hřbitova jsou lavičky s těžkou konstrukcí a laťkovým sedákem a opěradlem. Snažíme se pořizovat v takových případech lavičky, které jsou jednak těžké, a jednak je možné přišroubovat je k zemi.

Dalším typem je podobně těžká konstrukce se čtyřmi prkny na sedáku a dvěma pro opěradlo,“ uvedla Ivana Jeřábková. Tento typ laviček slouží například před letním kinem.

Drtivou většinu odpočinkového městského mobiliáře ale tvoří letité lavičky, na kterých odpočívali i naši prarodiče. Ve Štěpánčině parku najdeme hned dva typy. Většinou jsou zde jednoduché lavičky se zabetonovanou železnou konstrukcí a dvěma prkny pro sedák a dvěma pro opěradlo. Druhý, ještě o něco starší typ, má betonovou konstrukci opět zabetonovanou do země.

Lavičky ze čtyř prken a zabetonované kovové konstrukce jsou ale v Prachaticích jednoznačně nejčastější a sednout si na ně mohou lidé především na sídlištích u bytových domů. „Novější mobiliář je pouze v Parku mládí, kde se město snažilo sladit vzhled mobiliáře s nově vybudovanou hokejbalovou arénou. A platí to i pro lavičky umístěné na dětských hřištích,“ doplnila Ivana Jeřábková.

V menšině jsou pak betonové lavičky, ať už s opěradly, nebo bez nich, se sedákem z plastu nebo ze dřeva. Na vyhlídkách v okolí města se pak návštěvníci mohou usadit na dřevěné lavičky ke stolu pod dřevěný přístřešek. „Tyto soupravy ale velmi často podléhají vandalismu a výjimkou není ani jejich kompletní poničení úmyslným zapálením,“ podotkla.

A platí to i o mobiliáři ve městě. S vandalismem se město velmi často potýká ve Štěpánčině parku, kde se dřevěná prkna stávají často terčem vandalismu, ať už jen tím, že jsou znečištěné sedáky od bot, prošlápnutá nebo pokreslená prkna. A totéž platí i pro loni opravený altán v parku.

Nejen přirozená obnova vlivem opotřebení, ale i v důsledku poškození vandaly něco stojí. „V rozpočtu má odbor na opravy a obnovu laviček zhruba sedmdesát tisíc korun. Ty stoprocentně využijeme v plné výši, někdy dokonce musíme dotovat obnovu z běžné údržby,“ říká Ivana Jeřábková.

Najít vhodné místo pro novou lavičku bývá někdy stejně složité, jako rozhodnout se, kde ty již dosluhující ponechat. „Obracejí se na nás hlavně senioři s tipy, kde by mohly lavičky být. Je ale pravdou, že tyhle návrhy jsou z hlediska požadovaného počtu nereálné. Starší lidé by chtěli mít lavičku skoro na každých pěti metrech a pomalu před každým domem. Na druhou stranu jsou poměrně časté i požadavky na odstranění laviček hlavně na sídlišti, kde bývaly lavičky poměrně ve velkém množství. Schází se na nich mládež, kouří, je hlučnější a lidem to vadí. Když je pak lavička pod okny, je logické, že si stěžují,“ připouští Ivana Jeřábková.

Vyhovět každému ale není možné. Co jednomu vadí, druhý toleruje nebo prosazuje. „Takže na požadavek odstranit lavičku přijde okamžitě požadavek, ať ji tam necháme. A platí to i naopak, když vyjdeme jedněm žadatelům vstříc a chceme před některý dům lavičku dát, druhá část domu to nechce,“ dodává s tím, že si řada obyvatel myslí, že lavičky k domům by mělo zajistit město. „Tak to bývalo dříve, ale s privatizací bytového fondu je na každém vlastníkovi, jestli si lavičku pořídí, nebo ne. Město zajišťuje lavičky už výlučně jen na veřejném prostranství,“ uvedla.

Samostatnou kapitolou městského mobiliáře jsou konstrukce klepačů koberců a sušáků na prádlo. „Hlavně klepače už dneska prakticky nikdo nepoužívá, jsou často hodně poškozené a hrozí riziko úrazu, takže je postupně likvidujeme, než abychom je opravovali a stejně nebyly k ničemu,“ podotkla vedoucí odboru komunálních služeb a dopravy.

Když se v minulosti stavěla sídliště, byly součástí společného vybavení domů také lavičky, sušáky na prádlo a klepače koberců. „Na sídlišti to pak ještě doplňovala pískoviště před domem. Tím, kdo se o obnovu tohoto mobiliáře staral, bylo město. Nicméně podle nového občanského zákoníku by například sušáky na prádlo měly být součástí domů, protože se jedná o věc, která souvisí s provozem domu. Je ale pravda, že když se obyvatelé z domu domluví, že sušáky nevyužívají, nebo jim jich stačí méně, je možné je nechat odstranit. Často je na první pohled zjevné, že se některé sušáky nepoužívají, chybí na nich i šňůry na prádlo. Je to na dohodě, co lze opravit opravíme nebo vyměníme,“ říká Ivana Jeřábková.