Každý kousek půdy doslova vyrvaný z této divočiny stačil zarůst během okamžiku lidské nečinnosti. Opustil-li člověk svůj dům na jaře, na podzim jej již pohltil prales.
A přesto se našlo dost těch, kteří se prali s divočinou a vydobyli si kus země na stavení a malé políčko. Mnozí však poznali marnost svého snažení a raději ten nerovný boj vzdali. Themové z Fefrů mezi ně však nepatřili. Sotva vyklučili pozemky pro osadu, již nazvali po divokém pepři, který tu rostl, vydali se dál do hor.
Pod příslibem práv k držení pozemků chtěli založit osadu na úpatí hraničního hřebene, který do té doby nikdo nenavštívil, a tak ani neměl jméno. Vykáceli a vypálili kus lesa a zdálo se, že vše půjde hladce. Jenže, když se ráno probudili, rostly na ještě včera holém kousku země mohutné stromy. Znova se pustili do práce, avšak co za dne vyklučili, ráno bylo pryč. Od jara do podzimku se v místě pralesa dokola lopotili, a když se po zimě vrátili, byl ten kus lesa, kde se dříve snažili uchytit, zarostlejší a divočejší než kdekoli v okolí.
Ale Themové nebyli z těch, co se vzdávají, a znova se pustili do díla. A s ještě větší vervou. No, když se na podzim vraceli domů, nebyli na tom o nic lépe než na jaře.
Avšak té druhé zimy jim osud přihrál setkání, jež mělo vše obrátit v jejich prospěch. Jakýsi mnich z kláštera doručil do Fefrů psaní od vrchnosti, a když čekal, až počasí svolí ke zpáteční cestě, vyprávěl Themům starý příběh.
I prales má své srdce, místo, ze kterého vychází síla, jež napájí všechny stromy i rostliny. To srdce má podobu mohutného černého dubu. Když ten zdolají, prales se pak sám poddá sekerám.
Třetího jara se otec a syn vypravili hledat strom – srdce pralesa. Měl být tam, kde je prales nejdivočejší. A vskutku, po několikaměsíčním hledání jej našli. Další měsíce zdolávali jeho tvrdé dřevo a už se zdálo, že zima jejich dílo zmaří. Avšak jednoho dne přeťali poslední vlákno dřeva a strom se skácel k zemi. Tisícihlavé hejno ptactva se zvedlo z padající koruny a spustilo křik, až se zdálo, že oběma mužům prasknou bubínky. Zvedl se vítr a křik ptactva zmohutněl hučením až k zemi se ohýbajících stromů. Pak krajinu pohltilo ticho snad strašnější než předchozí hluk. Prales byl mrtev.
Čtvrtého jara se Themové znova vydali na místo, kde se marně namáhali předchozí léta a tentokráte již za sebou zanechali několik akrů obdělané půdy. Napřesrok zde vyrostlo pár stavení, a když uplynulo několik dalších let, v kraji vyrostlé dvory bys na prstech jedné ruky rozhodně nespočítal.
Avšak říká se, že v půdě pralesa spí semeno, z něhož jednou vyroste nový černý dub a na celý kraj se zas navrátí království pralesa.

Jaroslav Pulkrábek