Ubytoval se v jedné z dřevěnic patřící krejčímu a v tušení smrti, a vlastně i proto, že neměl, čím by za služby mu zde prokázané zaplatil, věnoval domácímu sošku. Necelý loket vysokou madonu z tmavého dřeva, černou jak nejtemnější noc. Marii i s Ježíškem sotva narozeným, z kmene olivovníku z Getsemanské zahrady vyřezanou.

Poutník zesnul a pochovali jej na čestném místě u kostela svatého Bartoloměje. Tím by mohl příběh končit. Jenže lidé jsou plémě ješitné a hádavé, a tak dar, který měl přinést do osady víru, požehnání a navěky připomínat zvěstování spásy, byl počátkem rozkolu.

Krejčí, to se ví, si nechtěl nechat tu vzácnou sochu pro sebe a radil se s ostatními, jak ji nejlépe uctít. A jestliže při tom těžkém živobytí zde dosud žili všichni svorně a na hádky nezbyl čas, teď tomu bylo zcela jinak. Jedni pro ni chtěli vystavět kapli, druzí v nedávno vystavěném kostele oltář. Nejprve se horlivě přesvědčovali, pak na sebe křičeli, začali se pomlouvat a nakonec spolu přestali pro to hašteření a pomluvy mluvit docela.

Kdy a kam se poděla ona madona, ze Svaté země pocházející a ze svatého dřeva vyřezaná, nikdo nevěděl. Krejčí tvrdil, že ji dal tam, druhý, že ji viděl u kováře, třetí zas u jiného. Nějaký čas ji hledali, obviňovali se navzájem, ale po pravdě řečeno, každý byl vlastně rád, že je pryč. Hádky a hašteření totiž s madonou zmizely a obě znesvářené strany si pomyslely, že když nemohlo být po jejich, ať raději není nijak. Netrvalo dlouho a vše se vrátilo do starých kolejí. A než stačil hrob onoho rytíře zarůst travou, na madonu a svár s ní spojený si žádný ani nevzpomněl.
Tu sošku již nikdy nikdo nespatřil. Snad shořela při některém z četných požárů, snad si ji odnesl jakýsi voják při drancování, kterému byl Vimperk čas od času vystaven. Jen občas si na ni některý ze starců vzpomněl, když se ve městě rozpoutal spor o záležitostech, jež měly v počátku do města přinést radost a požehnání. Zůstal jen příběh o nesmyslném handrkování a naděje, že jednou, až se ta černá soška najde, lidé si snad uvědomí, že všechny ty dary, které k nám přicházejí, jsou jen pozváním. Jak s ním naložíme, je již jen a jen na nás.

Jaroslav Pulkrábek