Ryby do šumavských řek se vracejí z líhně

Pouze omezený počet rybářů se může rok co rok vydat do čtyř revírů na území Národního parku Šumava. Aby si ale ti, kteří stojí často hodiny v proudu řeky, mohli vychutnat ten okamžik, kdy ryba zabere, musí v řekách vůbec nějaká ryba být.

Aby se do šumavských řek a říček vrátily dříve hojné a hlavně původní druhy, a to nejen pro rybářské zážitky, o to se stará rybí líheň Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava v Borových Ladech.

Malé stavby stojící stranou od frekventované turistické trasy z Borových Lad na Knížecí Pláně si ze silnice ani nevšimnete. Přesně před týdnem, kdy jsme tu byli při posledních okamžicích letošního výtěru mníka jednovousého, jen tenký proužek kouře stoupající z komína kdesi pod lesem ukazoval na místo, odkud každý rok putují do šumavských řek nové populace pstruha potočního, mníka jednovousého, střevle potoční a lipana podhorního.

Zvenčí vypadá rybí líheň jako menší chata a v přístavku pod ní by klidně mohla být dílna nebo posezení pro hosty. Právě v něm je ale skryto to nejdůležitější, samotná líheň.

Jejím vedoucím je Josef Šperl, který ochotně stále a znovu nořil ruce do vody, která momentálně nemá ani dva stupně Celsia, aby pro nejlepší záběry vytáhl toho nejhezčího mníka. A když se pak převlékl do suchého, byla nejvhodnější chvíle trochu si popovídat. „Líheň začala fungovat v roce 1998, kdy se začalo s potočákem. S výtěrem mníka se začalo kolem roku 2000. Tehdy jsme začínali jen s několika kusy ryb, ale postupně jsme se dostali až k počtu kolem šedesáti ryb. To je ale také optimální počet, víc ryb bychom stejně do nádrže nedostali, museli bychom udělat další, ale na to tu zase už nejsou prostory, navíc to není ani potřeba," dozvídáme se na úvod.

Plůdek mníka se uchovává v Zugských lahvích, do kterých zespodu proudí voda, jikru uvnitř nadlehčuje a točí. Ty se používají pro mníka nebo lipana, kdy jikra není háklivá na pohyb a naopak potřebuje proud, který ji okysličuje. Naproti tomu jikry pstruha musejí být bez pohybu a jsou uloženy na jednotlivých aparátech. Jejich kaskádovité uložení je výhodné pro snazší přístup a manipulaci s jikrou. V líhni je i inkubační skříň, kde jsou aparáty nad sebou, voda přetéká z jednoho do druhého, ale musí se vysouvat a tím může dojít k sesunutí jiker do více vrstev. Téměř celou líheň proto zabírají Rückel – Vackovy aparáty. „To je patent starý skoro sto let a vyjma používaných materiálů se na něm prakticky moc nezměnilo. Princip zůstal naprosto stejný a používal se například v historických líhních ve Stožci, na kterých naši předkové líhli lososy a pstruhy," říká vedoucí rybí líhně.

Tomu při péči o návrat hlavně pstruha potočního pomáhá Vlastimil Kučava. „Je tu hlavně večer a o víkendech. Do líhně se totiž musí každý den, a ještě lépe i několikrát. Nejhorší jsou změny počasí. Nejde ani tak o práci, spíš o kontrolu, protože když přestane téct voda, může přijít celá produkce pryč. Důležitá je prostě důslednost a zodpovědnost," říká Josef Šperl.

Pro odchov ryb v líhni je důležitá čistota vody. Tu v Borových Ladech zajišťují filtry s křemičitým pískem, kterého je v nich na sto padesát kilogramů. „Každý den se musí pootočit a pročistit. Pak se využívají něco jako mlékařské filtry, které se dávají na konec hadice a zachytávají ty nejjemnější nečistoty, které by mohly ohrozit vlastní jikry. To se týká hlavně potočáka, protože v našich podmínkách to trvá půl roku, než se z jiker vykulí plůdek. Například u pstruha duhového to trvá čtrnáct dnů, proto se využívá víc v pstruhovém hospodářství a produktivita je tam úplně jiná. Ve chvíli, kdy je jikra na aparátech, musí se denně kontrolovat, přebírat a vybírat bílé odumřelé jikry. Pokud by tam zůstaly, nabalí se na ně ostatní zdravé a všechno by přišlo vniveč. Na jikry v aparátech nesmí přijít kalná voda, i proto se pstruh v přirozeném prostředí vytírá v kapilárách, aby přes jikru, která dýchá povrchem, neustále protékala čistá voda," vysvětluje vedoucí rybí líhně.

Líheň se v Borových Ladech stavěla v roce 1997. Správa parku totiž přibližně dva roky před tím převzala bývalé revíry rybářského svazu. Celkem to bylo šest revírů - Křemelná, Vydra, Vchynicko – Tetovský kanál, Teplá a Studená Vltava a Řasnice, a to včetně platných zarybňovacích plánů. „Pokud se někde ryby chytají, musí se ze zákona i zarybňovat. V našem případě to jsou pstruh potoční, lipan podhorní, mník jednovousý a střevle potoční. Zpočátku jsme museli ryby nakupovat, ale pak jsme zjistili, že není ani kde, protože líhně postupně končily. Dali jsme na radu velkého pstruhaře Jaroslava Kalivody ze Žichovic, že by bylo nejlepší postavit si malou líheň pro vlastní soběstačnost. Rybí líheň v Borových Ladech se postavila ještě za ředitele parku Ivana Žlábka. A dnes jsme soběstační úplně ve všech druzích a ryba odtud jde do všech revírů v národním parku," doplnil Josef Šperl.

Vysazení jednotlivých druhů ryb má i určitá specifika. Zejména to platí pro pstruha potočního. „Jeho plůdek se záměrně vysazuje do kapilár, tedy do přítoků. Pokud bychom rybu tady odkrmovali do větší velikosti, ryba by si zvykla na přísun potravy a čekala, až ji někdo nakrmí. Když se ale vysazuje plůdek přímo do kapilár, posilujeme tím přirozený výtěr, který probíhá právě tady. A pokud ryba dospěje a odplave do řeky, vrací se zpět k vytírání do přítoků," vysvětluje Josef Šperl.

Oproti původnímu stavu dnes v národním parku existují pouze čtyři ze šesti rybářských revírů. Z těch dvou zbylých jsou dnes chráněná rybí pásma. Spadá do nich Vydra, na které se dříve chytalo od Modravy po Čeňkovu pilu, a Vchynicko – Tetovský kanál, kde se vůbec nechytá. „Navíc každý ze zbylých čtyř revírů, tedy Teplá a Studená Vltava, Křemelná a Řasnice, má v horní části úsek chráněné rybí oblasti. I tak je chytání v národním parku omezené počtem vydávaných povolenek, kterých se vydává na každý revír dvacet a chytá se pouze na háček bez protihrotu metodou chyť a pusť," poznamenal vedoucí rybí líhně. Znamená to, že rybář si odsud neodnese žádnou ušlechtilou rybu, tedy pstruha potočního a lipana, pouze nepůvodní druh, což jsou pstruh duhový a siven a na Vltavách může chytit okouna, bolena, štiku, které migrují z Lipna.

Celková produkce ryb, které z líhně v Borových Ladech putují do šumavských řek, závisí od druhu. „U potočáka je to kolem sto padesáti až sto osmdesáti tisíc kusů plůdků. Část z toho je určená pro národní park, část pro organizace, které navazují na naše revíry z důvodu zachování genetiky. Mimochodem jsme už pátým rokem držiteli certifikátu genetický zdroj pstruha obecného forma potoční šumavská populace a pobíráme na udržení původní populace dotaci ministerstva zemědělství," pochlubil se Josef Šperl.
Jediná šumavská rybí líheň vyprodukuje ročně kolem sto osmdesáti tisíc kusů rybího plůdku pstruha potočního, mníka jednovousého, lipana podhorního a střevle potoční.