Po kovárně, která stála v místech, kde slovutná Zlatá stezka překonávala řeku Vltavu, již však vůbec nic nezbylo. Tedy alespoň, co se stavby samotné týče. Zůstaly však příběhy, ať více či méně věrohodné, jako například v případě toho o hornovltavickém kováři Tauberovi. Alois Tauber provozoval své kovářské řemeslo v místě, kde ho bylo nanejvýše potřeba. Soumaři tam měli za sebou několikakilometrový sešup, ať již šli od Vimperka či z bavorské strany a čekal je brod a poté převelice dlouhé stoupání do Kubohuťského sedla či na druhou stranu k Remberku. Horská Moldavička bývala říčka pěkně neposedná a velice často přivalila do brodu nějaký ten kámen. A tak si Tauber rozhodně na nedostatek práce nemohl stěžovat. O to víc, že dokázal nejenom okovat mezka či kobylku, ale v případě potřeby opravit i polámané kolo. Jednoho večera, když už Tauber nechal výheň vyhasnout, někdo buší na dveře, až se div nerozskočí. Kovář už myslel, že zas lapkové někoho připravili o zboží, nebo se na stezce přihodila jiná nepravost. Však by to nebylo ani poprvé a ani podesáté. Otevřel a leknutím si odplivl. Ve dveřích stál čert jak vystřižený. Rohy zakroucené, celý chlupatý, na jedné noze roztrhaný škrpál a na druhé kopyto. Avšak tentokrát si nepřišel pro kováře, ale pro kovářské služby. Prostě a jednoduše potřeboval okovat. Nu, což měl Tauber dělat. Odmítnout se bál, ale na druhou stranu si nechtěl pekelníka pustit do stavení. Poslal ho tedy, ať počká u kamene, co stál mezi kovárnou a řekou, změřil si kopyto a že ho oková venku, neboť má v kovárně na zdi pověšený krucifix a čert by se mohl splašit. Rozfoukal oheň a už se údolím neslo zvonění kovadliny. Jak tak Tauber ková tu čertovskou podkovičku, otrnulo mu a vymýšlel, jak by čerta polapil. A když přidělával podkovu na čertovské kopyto a čertisko k němu stálo zády, vytáhl z pod zástěry řetěz a přikoval čerta ke kameni. Rohatý se škubal, klel i prosil, ale Taubera neobměkčil. Ten se naopak vydal do vsi pro pomoc, aby lapeného čerta zdolali. Jenže, co čertům chybí na rozumu, zůstává na síle a i tomu lapenému jí spíše přebývalo, než chybělo. Řetěz, poctivou kovářskou práci, se mu přervat nepodařilo, a tak vyškubl celý kámen a vylétl s ním nad vesnici. Tam konečně i řetěz povolil a čert hleděl, jak by se Vltavickým, kteří se zatím seběhli ke kovárně, pomstil. Už se chystal hodit ten obrovský balvan mezi ně, když spatřil věž kostela. Vylétl nad něj a vší silou ho mrštil dolů. Kámen prorazil střechu a zaryl se hluboko do země. Avšak kus jej zůstal nad zemí koukat, a tak je tomu dodnes. Však když na faře poprosíte, tak vám ten kámen, jenž vykukuje za oltářem z podlahy, ukáží. Jaroslav Pulkrábek