Rozhodnutí vedení Národního parku Šumava, které chce chatu odstranit kvůli jejímu zdevastovanému stavu a údajné zbytečnosti, hodlá změnit jihočeský poslanec a místopředseda poslanecké sněmovny Jan Bartošek.

„Chata je připomínkou předválečné Šumavy, jak tehdy vypadala a jak byla lidmi využívána. Jestli je ještě možnost ji opravit a zachránit, jsem pro její zachování. Pojedu proto k ní i s ministrem životního prostředí, abychom se na místě přesvědčili a zjistili, co je možné pro její záchranu učinit,“ říká poslanec, který je jako ministr Petr Hladík členem KDU-ČSL.

„Roklanskou chatu není možné letos zbourat, protože k tomu není povolení,“ říká Lucie Ješátková, tisková mluvčí MŽP. „V červenci se proto ministr na Šumavu chystá, aby si poslechnul argumenty všech, včetně správy parku, starostů a občanů, a pak se vyjádří,“ dodává mluvčí.

Nebezpečný objekt

I když k chatě vede asfaltová silnice, turisté sem značenou cestou dorazit nemohou. Chatu by ale mohly zatím využívat zaměstnanci NP, vědci nebo další lidé, mající sem legální a pohodlný přístup. Národní památkový ústav uvádí, že jde o příklad úsporně a jednoduše řešené horské chaty a útulny z 30. let 20. století. Chata byla postavena podle projektu sušického stavitele Karla Houry v letech 1935 – 1936, pro veřejnost se otevřela v roce 1937.

Roklanská chata
Zamáčkněte slzu. Boj za záchranu Roklanské chaty byl marný, k zemi půjde letos

Odstranění chátrající chaty požaduje vlastník čili vedení NP Šumavy. „Její zbourání vyžaduje technický stav, nevyhovující statika po totálním napadení dřevomorkou a dalšími dřevožijnými houbami,“ vysvětluje ředitel NP Šumava Pavel Hubený. „Jako objekt je dlouhodobě nebezpečná. Nelze ji ani opravit, na opravu či znovupostavení objektu nemáme pozitivní hodnocení vlivu na životní prostředí,“ říká a argumentuje i množnými úrazy neukázněných turistů.

NP Šumava chatu rekonstruoval koncem 90. let a od té doby se o ni ale nestaral. „Můžu jen spekulovat, že právě rekonstrukce s doplněním sádrokartonových desek a zlepšením izolací ve spojení s velmi řídkým užíváním, a tedy i temperováním a větráním mohla způsobit větší rozvoj dřevožijných hub,“ říká ředitel. „Že je ale dřevo napadené houbami, vědělo tehdejší vedení Správy už v roce 2003, a že je napadení fatální, bylo známo už v roce 2011.“

Ředitel pokračuje, že chatu tedy nemá cenu opravovat, alespoň ne její dřevěné části, a rekonstrukce a její případné využívání jsou navíc v rozporu s nastavenými limity hodnocení vlivu na životní prostředí. „Zaměstnanci ani vědci objekt pro svou práci v tomto území nepotřebují, a pokud ano, museli bychom jinde postavit jiný a dostat na něj pozitivní hodnocení vlivů na životní prostředí, což není v srdci národního parku snadné,“ dodává ředitel.

Kontinuita života

O tom, že Roklanská chata se zachránit dá i musí, je naopak přesvědčen např. i odborník Lubor Gregora z českobudějovického Ateliéru Heritas, který se celý profesní život zabývá ochranou památek. Opravovali a rekonstruovali např. stropy a krovy českobudějovické Solnice, vedlejší bývalý dominikánský klášter, areál klášterů v Českém Krumlově a tamější měšťanské domy, areál vyšebrodského kláštera, kostel sv. Jakuba v Prachaticích nebo vodní mlýn Hoslovice.

Roklanská chata patří na Šumavu od 30. let.Roklanská chata patří na Šumavu od 30. let.Zdroj: Archiv autora

„Demolice je až krajním řešením, protože revitalizovat se dá všechno, včetně továrních areálů. Demolice přichází v úvahu tam, kde je vyšší společenský zájem, např. u staveb dálnic, i když i tam by se mělo důsledně zvažovat. Ale jaký důvod má demolice zapomenuté Roklanské chaty na Šumavě? Že někdo provedl neodbornou rekonstrukci před třiceti lety, že se o ni nikdo nestaral nebo že jde o budovu v dneska nepřístupném prostoru? Důvodem je asi i absence vědomí kontinuity života. Vědomí, že navazujeme na dovednost a způsob života našich předků, které předáváme dalším generacím. Přitažlivé a zajímavé na naší práci je zprostředkování doteku minulých generací, kterého lze dosáhnout pouze zachováním autenticity celku. Přepadá mne vždycky smutek, nebo tíseň, když se procházím Šumavou v prostoru osídleném dříve převážně německy mluvícím obyvatelstvem, a vidím pozůstatky sklepů, usedlostí nebo neudržované ovocné sady. Myslím na všechny životní příběhy, ať veselé nebo smutné. Tady po staletí žili lidé, kteří do zdejší krajiny vložili kus svého srdce. A teď z rozhodnutí úřadu má být všechno smeteno? Koho napadlo namontovat do chaty sádrokarton a uzavřít tak povrch léta neošetřovaného dřeva? Proč se tehdy neprovedla odborná sanace? Tehdejší rozhodnutí, za které někdo konkrétní nese odpovědnost, nás teď staví před otázky, kterými bychom se jinak nemuseli zabývat: Přivodil se havarijní stav, a proto musí následovat demolice? Přemýšlejme všichni o zachování unikátní Roklanské chaty, a nesmiřujme se s rozhodnutím nechat ji zbourat. Naše společnost se musí učit přemýšlet v souvislostech, a je na nás dávat jí k tomu podněty,“ apeluje Lubor Gregora.

Nereálná záchrana?

Ministerstvo kultury dalo už ale dávno od chaty ruce pryč, a pomyslně tak k ní poslalo bagry. „Návrh na prohlášení Roklanské chaty za kulturní památku byl podán v roce 2017 a NPÚ návrh na prohlášení doporučil,“ říká Jana Bukovská, vedoucí oddělení evidence, dokumentace a informací Národního památkového ústavu v Plzni. Jenže v roce 2018 ministerstvo kultury rozhodlo o neprohlášení za památku z důvodu špatného stavu a faktu, že přestala i plnit svůj účel, protože k ní nemohou turisté. „Vlastník objektu, kterým je ČR, resp. Správa NP Šumava, s prohlášením za kulturní památku nesouhlasí především z důvodů ochrany přírody. V roce 2019 ministerstvo životního prostředí vydalo Posudek vlivu na životní prostředí (EIA), který opravu ani zpřístupnění Roklanské chaty nepovolil. S ohledem na tento posudek se jeví záchrana objektu jako nereálná. Současný stav chaty zná ale nejlépe její vlastník, protože objekt se nachází v území, které je veřejnosti z důvodu ochrany přírody nepřístupné,“ dodala Jana Bukovská.

Emil to vidí

Za záchranu chaty vznikla loni petice, kterou už podepsalo přes pět tisíc lidí (https://e-petice.cz/petitions/?source=signclose). Jejím spoluiniciátorem je jihočeský senátor Tomáš Jirsa. „Roklanská chata se stala symbolem současného přístupu k Šumavě. Úkolem NP je mimo jiné i péče o relikty někdejšího vztahu člověka k horské krajině, který tu byl viditelně přítomný již od raného novověku. Vazba člověka a přírody je obsahem románů i Karla Klostermanna, který se svém díle a zejména v nejslavnějším z nich Ze světa lesních samot píše i o životě na Roklanské hájovně, která stála vedle. Píše o vztahu člověka k lesu, o péči řádného hospodáře uprostřed křehkých biotopů lesa a mokřadů. Pokud chybí invence současnému vedení parku, pak nechme budoucím generacím a jejich kreativitě nalézat smysl pro tato převzácná místa. Podobně jako v Bavorském národním parku, kde v jádrovém území jsou sice zakonzervované, ale stojící a udržované chaty Schwarzbachklause, Tummelplatz, chata na Steinfleckbergu a ještě pár dalších. Proč to jde v Bavorsku, a u nás stále převažuje komunistický direktivní duch zákazů a devastace? Skoro se mi chce říci - zelení jako rudí, abych připomněl princip jednání ve jménu ideologie. Velký milovník Šumavy Emil Kintzl mnohokrát zapřísahal vedení NPŠ, aby neničilo Roklanskou chatu jen proto, že si s ní neví rady. Nyní rok po smrti šumavského barda a živoucího svědomí Šumavy, již asi není strach z jeho výčitky. Ale Emil se stále dívá očima nás všech, kteří jsme jej osobně znali. Návrh parku na její zbourání je symbol progresivity v ochraně Šumavy, kterému budu do poslední šindele bránit,“ dodává senátor Tomáš Jirsa.

Veto ministerstva kultury

Jedna z možností záchrany je prohlášení chaty za kulturní památku, což ale ministerstvo kultury neučinilo. Chata byla postavena cestou na Roklan v roce 1936 pro potřeby Klubu českých turistů a je poslední podobnou autentickou stavbou v oblasti. Veřejnosti je nedostupná, protože tudy po roce 1948 vedlo pohraniční pásmo, a po roce 1991 se ocitla v I. zóně NP. Její zastánci tvrdí, že je třeba zachovat stavbu v původním stavu jako památku, která je symbolem tehdejšího stavitelství na Šumavě a svým charakterem sloužila lesníkům i turistům. Ministerstvo kultury se přitom mohlo zasadit o záchranu stavby, jejímž zbouráním nezvratně zmizí i část kulturní historie prvorepublikového Československa. Chata byla nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě, vedle již stojícího stavení, tzv. Roklanské hájovny. Na vzniku chaty se podílel významný sušický architekt Karel Houra, autor rozhleden na Javorníku a Svatoboru.

Tomáš Jirsa, senátor za ODS a starosta Hluboké nad Vltavou
Chata pod Roklanem by měla být zachována

V památkovém katalogu Národního památkového ústavu je chata zanesena s poznámkou, že za kulturní památku není prohlášena a je bez využití, protože kvůli umístění v nepřístupné části NP Šumava je pro veřejnost prakticky nedostupná. Uvádí, že se jedná o příklad úsporně a jednoduše řešené horské chaty a útulny z 30. let 20. století. Lokalita na tzv. Podroklanské mýtině byla osídlena v 1. polovině 19. století v souvislosti s rozvojem těžby dřeva na Šumavě a v souvislosti s vybudováním Roklanské nádrže na horním toku Roklanského potoka. Nádrž byla zbudována jako součást důmyslného vodního díla - Vchynicko-tetovského kanálu a spolu s dalšími sedmi retenčními nádržemi sloužila jako zásobárna vody pro plavení dřeva z vysoko položených a jinak nedostupných částí Šumavy. Při nádržce byla pro potřeby lesního personálu zřízena hájenka, která později s rozvojem turistického ruchu fungovala i jako hostinec a ubytovna. Život na podroklanské hájence popisuje Karel Klostermann v knize Ze světa lesních samot. Protože kapacita hájenky již nepostačovala zájmu turistů, byla z podnětu Klubu československých turistů postavena v sousedství hájenky dřevěná chata – útulna. Byla postavena podle projektu sušického stavitele Karla Houry v letech 1935 – 1936, pro veřejnost se otevřela o rok později. V poválečném období se oblast kolem Roklanské nádrže ocitla ve veřejnosti nepřístupném hraničním pásmu, hájenka byla zbořena a Roklanská chata se stala od roku 1951 součástí pohraniční roty Roklan - v chatě byly umístěny kanceláře a stáje pro koně. V roce 1991 byl zřízen Národní park Šumava a chata přešla do vlastnictví její Správy.

Roklanská chata stojí v nadmořské výšce 1 185 metrů na tzv. Podroklanské mýtině mezi Medvědí a Studenou horou. Jižně od chaty na Roklanském potoce leží bývalá Roklanská nádrž, jedna z osmi nádrží, které v minulosti napájely vodní dílo Vchynicko-tetovský kanál (kanál spolu s nádržemi prohlášený v roce 2014 za národní kulturní památku). Katalog uvádí, že chata dokladuje rozvoj turistického ruchu v centrální oblasti Šumavy v období I. republiky. Je jednou z mála dochovaných vysoko položených horských chat na Šumavě, z nich většina byla v minulosti zničena buď vlivem přírodních živlů, nebo rukou člověka (např. Juránkova chata u Svarohu, chata na Můstku, Stateček pod Ostrým nebo Hálkova chata u Vydry). Roklanská chata byla nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě, spolu se zbytky Roklanské nádrže je posledním existujícím dokladem osídlení Podroklanské mýtiny.

Turisté chtějí chránit

Popis v katalogu památkářů ukazuje její výjimečnost, je proto zarážející, že ministerstvo kultury chatu zákonem nechrání, a nepovažuje to ani za důležité. Chatu chce naopak zachránit Klub československých turistů, který s její demolicí rozhodně nesouhlasí. „Chata byla zprovozněna v roce 1937 a hned předána do užívání KČT,“ připomíná Ladislav Macka, místopředseda KČT. „Poskytovala levné ubytování a drobné občerstvení turistům, kteří v tehdejší době mohli oblast pod Roklanem navštěvovat. Máme informace, že chata není v tak špatném technickém stavu, aby nemohla být zachována pro další období. Chaty na turisticky zajímavých místech nevznikají snadno, a je škoda, aby se unáhleným rozhodnutím ničily. Člověk, má-li přírodu chránit, ji také musí poznávat. Jedině člověk, který ji pozná, se ji naučí milovat a pak také chránit. Zpřístupnění přírody pro udržitelnou turistiku je klíčem pro vyvážený vztah mezi poznáním přírody a její ochranou. K tomu napomáhá síť turisticky značených cest a další turistická infrastruktura a zákazy vstupu nikam nevedou. Přístup k Roklanské chatě je v současné době z české strany znemožněn, zatímco z bavorské strany je možný. Na tomto příkladě můžeme vidět rozdílné vnímání jedné a téže věci. Je potřeba blíže zkoumat důvody, proč tomu tak je,“ dodává Ladislav Macka s tím, že s vedením NP Šumava o chatě ale v poslední době nijak nediskutovali.

Juránkova výzva

Jiné šumavské horské chaty už dějiny ovšem semlely. Turisté, kteří se vydávají z bavorské strany na značenou cestu mezi Ostrým a Svarohem, dojdou k ruinám zdejší Juránkovy chaty. Její obnovení Klub českých turistů neplánuje, ale teoreticky by zde jakási útulna na základech té původní zase mohla vzniknout. Jenže! „Zbytky Juránkovy chaty stojí v ochranném pásu přírodní památky Královský hvozd, v jádrovém území tetřeva hlušce v Ptačí oblasti Šumava, což je evropsky definovaná kategorie ochrany,“ vysvětluje ředitel NP Šumava Pavel Hubený. „Aby mohla být obnovena, třeba ve formě útulny, musí projít posuzováním vlivů na životní prostředí. Poslední hodnocení vlivů je z roku 2018, stejně jako u Roklanské chaty, a má hodnocení -2, čili stejně jako obnova Roklanské chaty. V případě obnovy obou objektů bude tedy nezbytné buď zajistit nové posuzování vlivu na životní prostředí a doufat, že vyjde jinak, nebo navrhnout a nechat schválit kompenzační opatření, nahrazující ztráty na přírodě, které by obnovou objektu a jeho provozem vznikly, což není snadné. Naposled jsem se snažil formulovat kompenzační prostředí pro zpřístupnění Luzenského údolí, a neuspěl jsem,“ dodává ředitel.