Jaké to je podílet se na vedení tak velké firmy?

Pracuji ve společnosti Seaquist Closures Löffler s.r.o. ve Čkyni, která je součástí skupiny APTAR. Tato skupina sdružuje asi 60 podobných firem na všech kontinentech, zabývajících se výrobou umělohmotných uzávěrů a dávkovacích systémů na různé výrobky, se kterými se setkáváme dennodenně. Naše výrobky můžete najít na nápojích (Jupík, Kubík, Mattoni, …), na kečupech, hořčicích, instantních kávách (Tchibo, Nescafe, …), šampónech, sprchových gelech (Avon, Nivea, …) různých sprejích apod. Firma ve Čkyni v současné době zaměstnává necelých 300 zaměstnanců v nepřetržitém provozu. Já zastávám pozici technického vedoucího a mám na starost výrobu, oddělení kvality, nástrojárnu a veškeré technické záležitosti ve firmě. Současně zastupuji jednatelku společnosti v době její nepřítomnosti. Tato práce mě velmi baví. Podílet se na vedení takové společnosti je velká zodpovědnost. Jak říkával zakladatel firmy pan Löffler, každý zaměstnanec je svou prací a přístupem k ní zodpovědný nejen za všechny spolupracovníky, ale i za jejich rodiny, což je dalších 600 lidí.

Co ty a rodina?

Jsem rodinný typ. I když moje starší sestra žije v Příbrami a mladší bratr v Praze, poměrně často se všichni i se svými rodinami scházíme u našich rodičů. Oslavy narozenin a hlavně vánoce a velikonoce trávíme jako jedna velká rodina. Já jediný jsem zůstal v Prachaticích, kde jsem si našel i svou manželku. Jsme již 8 let šťastně svoji a máme dvě krásné dcerky. Snažíme se spolu trávit co nejvíce času, což však není kvůli mému pracovnímu vytížení jednoduché. Ráno odjedu do práce a potkáme se až u večeře. Víkendy však patří rodině. Rodina je pro mě jako doping a oáza, kde načerpávám sílu.

Vím, že ses stal mistrem světa v modelářství, pověz nám něco o tom.

K tomuto sportu mě přivedl již v dětství můj taťka, který se „modelařině" věnuje také od mala a byl mým trenérem a prvním vzorem. Je to zajímavý sport, protože sportovní nářadí – model volně létajícího větroně, si závodník musí nedříve sám postavit a až poté si s ním může zalétat. Samotné závody probíhají tak, že model je vytažen závodníkem na 50-ti metrové šňůře do vzduchu podobně jako drak a po vypuštění musí vydržet ve vzduchu předepsané maximum 3 minuty. Poměr plochy křídel a váhy větroně je stanoven tak, že bez tzv. stoupavých proudů, tak dlouho neletí. Takových startů je v soutěži 7 a vítězí ten, kdo nasbírá nejvíce vteřin. Pokud má více závodníků stejný čas, dojde k tzv. rozlétávání, kdy se prodlouží maximum letu postupně na 5, 7, 9, … min., dokud se nerozhodne. V roce 1994, což je skoro 20 let J, jsem se stal juniorským mistrem světa v soutěži družstev v ukrajinském Kijevě. V soutěži jednotlivců jsem obsadil slušné 8. místo. Byl to velký zážitek, nejen sportovní, ale i z cesty a života, který jsme na Ukrajině viděli. V kategorii dospělých jsem se zúčastnil ještě ME, kde jsem bohužel tak neuspěl. Stejně jako každému sportu, se mu člověk musí věnovat naplno, pokud chce dosáhnout nějakých výsledků. Při mé práci a rodině mi na tento koníček v současné době nezbývá tolik času, ale na pár soutěží za rok, se střídavými úspěchy, občas vyrazím.

Co ty a sport?

Od mládí jsem sportovní fanatik, aktivně i pasivně. Vyzkoušel jsem spoustu sportů - běžecké lyžování, tenis, volejbal, basketbal, atletiku a hlavně již zmíněné letecké modelářství. Dnes mi zůstal ten basket, kde se scházíme každý čtvrtek v tělocvičně gymnázia. Já patřím už do druhé generace, která se každý čtvrtek schází si zasportovat a pak vše důležité probrat a spláchnout žízeň v hospůdce. Tato tradice již trvá déle než 40 let.

V televizi mi nesměl nikdy uniknout žádný sportovní přenos a má knihovna obsahuje takřka samé knihy se sportovní tématikou. Kamarádi mi někdy přezdívají sportovní kronika, protože na požádání jsem schopen sypat různé výsledky ze všech sportovních odvětví. S partou kamarádů jsme se jednoho dne rozhodli, že se podíváme „naživo" na různé sporty, a tak jsme již absolvovali různá mistrovství v lyžování, cyklokrosu, biatlonu, atletice, volejbalu, … Byl jsem se již podívat i na olympijských hrách a v olympijském muzeu v Laussane. Zkrátka sport je můj život. Ke sportu se snažíme vést i naše děti. Hlavně jezdíme na kole a v zimě na sjezdovkách.

Můžeš zavzpomínat na svá studia?

Na základní školu a gymnázium jsem chodil v Prachaticích. Jako vysokou školu jsem si kvůli svému technickému zaměření vybral strojní fakultu ČVUT v Praze, kde jsem v roce 2000 promoval jako strojní inženýr. Tato škola mě velmi dobře připravila na mou profesi. Pracovat jsem začínal u stejné firmy, kde jsem zaměstnán do dnes, jako konstruktér forem pro výrobu plastových výrobků. Mým oborem při studiu bylo řízení a ekonomika strojírenského podniku, takže v podstatě to, co dnes dělám. Po studiu na vysoké škole jsem byl rok a půl na civilní službě, protože se mi nechtělo na vojnu. Všem mladým bych radil, aby se učili, protože bez vzdělání se dneska neuplatní. V mládí jsem tomu také nevěřil, když mě rodiče nutili do učení, ale život se, obzvláště v dnešní době, s nikým nemazlí.

Můžeš nám popsat dvě věci, které tě nejvíce trápí a naopak dvě věci, které ti dělají v Prachaticích v současnosti největší radost?

Protože nepracuji v Prachaticích a denně trávím v práci asi 10 hodin, k dění v Prachaticích se ani moc nedostanu. Nenapadá mě nic, co by mě vyloženě trápilo, ale jsem rád, že v našem krásném městě je poměrně dost příležitostí k sportovnímu vyžití pro mladé i starší, jednotlivce i skupiny sportovců. Prachatice konečně mají koupaliště, které již dlouho chybělo, na městském stadionu je tartanová dráha, o které se nám jako malým atletům, tehdy na škvárovém oválu, jen zdálo, máme řadu dětských hřišť, areál pro seniory, cyklostezku, která je využívány cyklisty, bruslaři i chodci (nordic walking), na Libínském Sedle je sjezdovka.

Dal sis letos nějaké předsevzetí, něco co bys v tomto roce skutečně chtěl udělat?

Předsevzetí jsem si nikdy nedával, protože bych je stejně nikdy nesplnil. Člověk musí reagovat na události, které mu život připraví a pak je to jen na něm samotném, jak se s tím popere a vypořádá.