Od té chvíle se nezastavili. A není divu, většina produkce putuje do Norska a letos si o Vánocích z číší Jiřího Kozla připíjel i norský královský pár. Do práce to Jiří Kozel s manželkou nemá daleko. „Bydlíme ve Čkyni, i když původem jsem ze Slavonic a rodák přímo z Dačic. Za vyučením jsem odešel do Chlumu u Třeboně, tam jsem pak i pracoval, než jsem poprvé odešel do Norska. Než jsem se pak do Norska vrátil, dělal jsem v bývalé sklárně v Husinci, kde jsem dostal byt. Dva dny před povodněmi, které vlastně sklárnu v Husinci zničily, jsem odešel podruhé do Norska. Kolega, který nastoupil po mně, dělal dvě hodiny a pak přišla voda,“ vzpomíná Jiří Kozel na své první působení na Prachaticku. „Když jsem se pak vrátil do Čech, rozhodovali jsme se, jestli budeme platit někde nájem, nebo půjdeme do vlastního. Naštěstí byly ve Čkyni zrovna k mání stavební parcely, tak jsme si tam postavili a Vimperk byl vcelku logická lokalita pro sklářskou dílnu,“ dodal. Ačkoliv jsou police i vitríny v českých obchodem plné křehkého zboží, podle Jiřího Kozla mezi ním chybí kvalitní ruční české sklo. „Jsem hodně smutný, když vidím, za jaké sklo jsou Češi ochotni vytáhnout svoje peníze, ať už jsou to skleničky z Číny, nebo ze strojové výroby, která z automatů chrlí obrovské množství stejných sklenic, dnes i složitějších základních tvarů,“ posteskl si sklář tělem i duší. „Byl bych rád, aby se lidem vrátil do povědomí vztah k českému sklu, určitá hrdost, byť je ruční výroba o trochu dražší,“ přál by si Jiří Kozel změnit přístup českých zákazníků. A nejen přístup, ale i vkus. „Tady byl dřív v oblibě těžký brus, vysoké smalty, olovnaté sklo. Já bych rád nabídl lehké, čisté sklo bez zbytečných barev,“ říká a současně už přemýšlí i o vlastních návrzích. „Zatím vycházíme z norského sortimentu podle daných vzorů, ale máme dvě kádě forem, které postupně budeme zkoušet. Navíc mám v plánu dělat i vlastní věci podle vlastních návrhů. Byl bych hlupák, kdybych to nezkusil, zatím jsem vždycky dělal podle druhých, ale dnes jsem v situaci, kdy si mohu trochu vybírat, co budu dělat. Láká mne to, sklo je nekompromisní a nepředvídatelný materiál, některé věci se těžko zopakují, takže člověk musí dávat velký pozor, jak co dělá,“ zdůraznil. Podle Jiřího Kozla je norský trh ve srovnání s tím naším, českým, v mnohém podobný. Rozdíl je spíše v přístupu zákazníků. „I pro Nory je ruční sklo drahá záležitost, ale jsou na tom finančně přece jen lépe a navíc se nebojí bez ohledu na věk a postavení do skla investovat. Tady, když nabídnu starší paní skleničky, odpoví mi, já už jsme na to stará. S tím se v Norsku moc často nesetkáte. O to větší radost mám, když je o mé sklo zájem,“ přiznává Jiří Kozel.