Je řeč o volarské I. B třídě ve volarské základní škole, kterou vyučuje Dana Míková. Ve chvíli, kdy jsem do třídy vstoupila, jim paní učitelka rozdávala listy s pohádkou O Budulínkovi. „A začíná Adélka,“ vyzvala paní učitelka dívku v poslední lavici vlevo.

Děti to měly naučené. Pohádku nečetly poprvé. O kousek horší už to bylo ve chvíli, kdy otevřely zbrusu nové čítanky a začaly číst pohádku úplně neznámou. A rozuměly tomu. Šlo jim to. Ale nečetly jako všichni běžní prvňáci. Tak trochu u toho zpívaly. A musím říci, že to bylo úžasné pro poslech.
„Ke čtení využívám genetickou metodu. Znamená to, že dítě přečte slabiku a navazuje tu další tak, že první stále drží v ústech. Čtení tak trochu připomíná zpěv. Čtou plynule už od začátku, žádné slabikování,“ vysvětluje paní učitelka a názorně mi vysvětluje: „Nečteme Mu–sí–me, muuuusííímeee. Slova nám pěkně splývají.“ Čtení i po pár měsících ve škole vypadá jako kdyby četli už několikátý rok, nikdo se nezadrhává. Zvláštní. Ale jde to.
„Já nevím, kde jsme,“ hlásí se holčička. Paní učitelka ukáže prstem a malá slečna dál sleduje své spolužáky. Prstem si ukazuje další věty, které čtou její spolužáci. Neznámou pohádku děti pěkně odzpívaly. Bez problémů. „Ale tahle metoda nemusí vyhovovat každého. Když dítě začne slabikovat, nebráním mu. Důležité je, aby se to naučilo a textu rozumělo,“ vysvětluje Dana Míková.

V té chvíli už ale obrací tabuli, na které je napsaný text. „Teď nakreslete na papír, o čem se tam píše,“ zadala úkol celé třídě. Text je barevně rozdělený, stejně jako během několika vteřin celá třída na několik skupin. „Když nevíš, jak to namalovat, tak to do obrázku napiš,“ radí dalšímu prvňáčkovi paní učitelka.

Ve třídě je dvacet dva dětí. Každé je jiné. Některé čtou lépe, některé hůře. „Ke každému přistupuji individuálně. Nenutím je, aby četly doma. Jednou za měsíc takový úkol dostanou. Spíš jim říkám, aby si přečetly časopis, aby četly po městě různé nápisy. I to je dobrá průprava. Dobré také je, když rodiče dětem nechávají písemné vzkazy. „Takovou hrou se naučí nejlépe,“ vysvětluje Dana Míková.

„Myslím si, že je to dobrá technika, zdá se mi pro děti snazší jak na naučení, tak pro pochopení textu. Děti čtou rychleji a tolik nezadrhávají. Rozhodně s tím jsme spokojeni a jsme rádi, jak Adélce čtení jde,“ potvrdila jedna z maminek prvňáků Olga Houdková.

I tahle metoda má ale své tak trochu proti, děti umějí hned číst a zapisovat velká tiskací písmena. Pak následují malá tiskací, teprve v poslední fázi písmenka psací. Ale na konci školního roku budou děti umět stejně.