Tehdy jsem netušil, že poslouchám Válku s Mloky, jednu z nejlepších rozhlasových her. Nepřestanu obdivovat schopnosti rozhlasového režiséra Jiřího Horčičky, který tuto hru nahrál podle stejnojmenné předlohy Karla Čapka úplně novým způsobem v roce 1957 s panem Högerem, Hrušínským a nezapomenutelným Janem Pivcem co by kapitánem Van Tochem,“ popisuje počátky své lásky k mluvenému slovu VáclaF Podlešák, architekt z Vlachova Březí.

Rozhlasové hry, pohádky a mluvené slovo vůbec poslouchal Podlešák už od dětství, s nahráváním a hromaděním nahrávek začal až při studiu na vysoké škole. Tenkrát používal nekvalitní vybavení a magnetofonové kazety. „V tu dobu jsem také nahrál druhou polovinu dvouhodinové hry Neapolská choroba od Karle Staigerwalda v režii Ivana Chrze. Abych si tuto hru poslechl celou, musel jsem čekat dalších patnáct let,“ vyprávěl s úsměvem Podlešák, který přirovnává svůj koníček k rybaření, především kvůli trpělivosti, která je pro nahrávání třeba.

„Pídil jsme se po podobných nadšencích jako jsem já, myslel jsme si, že bych s nimi mohl nějaké hry třeba měnit jako to dělají jiní sběratelé na burzách. Existuje pouze klub přátel mluveného slova, ale ten nefunguje jako burza. Člověku tedy nezbývá než trpělivě čekat až dramaturgové v rozhlase hru znovu zařadí do programu a být ve střehu. Časem jsem pochopil, že to je právě to co je na mém sbírání to nejhezčí – čekat třeba 10, 15 let a nechat se překvapovat osudem.

Podle jeho slov je mluvené slovo velmi specifická záležitost, která není určena v dnešní době pro masový příjem. „Musím velmi pochválit Český rozhlas zejména ČR3 Vltavu, který nabízí velké množství okrajových pořadů, nejen dramatickou a hudební tvorbu. Snad mi nebude nikdo vyčítat, že jsem pár nahrávek rozhlasových her poskytnul i několika svým přátelům, abych rozšířil povědomost o tomto kvalitním odvětví kultury a abych tak rozséval osvětu. Musím, ale na rovinu říci, že málokdo je na tento druh média zvyklý tak, aby se mu dlouhodobě věnoval a vyhledával ho s takovým zápalem jako já. Podařilo se mi to u mých dcer – to jsou vášnivé posluchačky a když nejsem doma, tak nahrávají ony nebo moje žena,“ vysvětloval dále Podlešák.

V jeho koníčku mu velmi pomáhá novodobá technika. Na rozdíl od nahrávání na kazety je to dnes práce s počítačem a internetem. Dalším krokem by podle jeho slov měla být digitalizace rozhlasového signálu a používání satelitu a přesné nahrávání s jeho pomocí. To sice na jedné straně může práci velmi ulehčit, na druhé straně to ale nahrávkám vezme punc originality. „Nahrávky totiž často zahrnují i útržky jiných pořadů na konci nebo na začátku, nemám totiž čas ani sílu na to, abych je přesně ořezával a vlastně dlouho už ani nechci. Když potom něco poslouchám po několika letech a slyším třeba zprávy z té doby, musím se někdy smát, nejen obsahu, ale tomu, že člověk zapomene, že neposlouchá rozhlas, ale nahrávku a pak se diví tomu co slyší, například že premiér Klaus vykonal zahraniční návštěvu nebo že Sergej Bubka znovu překonal rekord ve skoku o tyči….“ vysvětluje specifičnost svých nahrávek VáclaF Podlešák.

Svůj rytmus dne má rozvržený podle programu rádiového vysílání tak, aby mu neuniklo nic zajímavého. A když nemá čas on, zastoupí ho další členové rodiny. Podle jeho slov se na rádiových vlnách skrývají opravdové klenoty. „Je to obrovské bohatství pro Český jazyk, o kterém málokdo ví. Přitom rozhlasové hry mají vlastní autory, režiséry i herce: „ Květa Legátová, Jan Svěrák, Jiří Suchý, Jitka Škápíková, Karel Vainlich, Markéta Jahohová, Lída Engelová, Hana Kofránková, z herců Jiřina Jirásková, Ladislav Mrkvička, Pavel Soukup …....“ sype z rukávu jména tvůrců a protagonistů rozhlasových her.

Rozhlasové hry podle něj rozhodně nejsou podřadnou záležitostí. „Naopak oproti tomu co v dnešní době konzumujeme v televizi nebo na komerčních rádiích je dramatická tvorba českého rozhlasu skutečným Národním pokladem. Podle mého názoru by se o nich měly učit i děti ve škole. Jsou totiž na stejné úrovni jako divadlo, knihy, noviny nebo filmy,“ uzavřel Podlešák s tím, že jeho největším cílem v této jeho specifické, jak on říká „diagnoze“, je do budoucna poslechnout si všechny hry, které už dodnes nahrál, protože jeho současný archiv je za zhruba 20 let tak rozsáhlý a neustále se zvětšuje, že někdy ani nemá čas si vše poslechnout. Nahrávání je pro něj něco jako zásoba na horší časy. Vypravoval mi o jedné hře jménem WMSK, která pojednává o tom, že mluvené slovo se jednou ocitně zcela na okraji zájmu posluchačů a vlastně již je v dnešní „mediální bažině“ tak trochu ohroženým druhem.