Pracím, které zušlechťují půdu. Tam jsem se naučil té vazbě, kterou člověk k půdě cítí – jakousi zodpovědnost, že není pouze jeho, ale že je potřeba jí zušlechtit a předat dál. Protože na půdě záleží na venkově i dnes nejvíc, i když na to mnozí zapomínají.
Rodina Předotových je mezi mými známými čestnou výjimkou. Na jejich loukách se všechny práce dělají tak, jak se dělaly dříve. Žádná sekačka, ale poctivá kosa, žádné mechanické rozhazování hnoje. Všechno pěkně rukama. Mohl jsem jim tak pomoci při činnosti, která mě vždycky bavila nejvíce – při sušení sena. Abych byl přesný, při sušení otavy, to je totiž druhé seno v roce.
Přijel jsem ale až poslední den, kdy se otava dávala pod střechu. Ty nejtěžší práce mě tedy minuly. Sušení sena má totiž svůj přesně daný postup, který se dodržuje už stovky let. A ještě hodně dlouho asi nikdo nevynalezne lepší. Začíná to pokosením louky. Když posečená tráva svrchu zaschne, je potřeba ji obrátit. A první obracení je vždycky nejnáročnější, tráva je totiž ještě mokrá a těžká.
Když se tráva obrátí, zaschne i z druhé strany. To ale ještě zdaleka není konec. Většinou uběhne první den a seno se musí uchránit před noční vlhkostí. Tráva se tedy, jak se říká „zrouruje“ – to znamená, že se shrabe do jednoho podlouhlého tvaru, a ten se rozdělí na hromady, kterým se říká kopence. Tak tráva přečká noc.
Práce na senách potom začíná hned další den ráno, kdy se kopence musejí znovu rozházet. To se dělá ručně, a tráva se rozvrství do velké plochy, aby mohla hezky schnout. Potom se odejde na snídani, a už je čas znovu obracet. Když slunce prudce svítí, jde to ráz naráz: tráva se obrátí, člověk si oddychne, a může začínat s obracením znovu od začátku. To už je většinou znát, jak tráva sesychá, protože zabírá stále menší a menší část louky.
Zkušené oko potom už pozná, že seno je potřeba přepravit pod střechu. Kdyby zůstalo na slunci ještě déle, bylo by totiž už přeschlé a hrozilo by, že se ty nejcennější části sena odrolí. Ty přitom králíkům a dalšímu zvířectvu chutnají nejvíc.
V tu chvíli vyjede ze dvora traktor se zapřaženým valníkem, který se později senem zaplní. Seno se začne pečlivě shrabávat, a už na dálku je cítit jeho vůně. Balancovat s traktorem na strmých zábrdských stráních je rozhodně umění. Václav Předota to má ale v ruce. Valník se pomalu plní, žádné stéblo by nemělo přijít nazmar. I když mi v tu chvíli připadá, že už se na něj nic nevejde, ještě nám zbývá část sena na louce. Dagmar Předotová tedy vyskočí na valník a začne seno ušlapávat tak, aby se tam vešel i zbytek. Po celou dobu se snažím hrabat seno, musím ale udělat i několik fotografií. „Počkej ale, až to bude plnější. Takhle by se nám lidi tady smáli,“ snažil se mě přemluvit Václav Předota.
Ale já se nedal. Když je všechno seno na valníku, následuje spanilá jízda k seníku. Také trefit se přímo k němu na stísněném dvoře vyžaduje zkušenost. Už vím co bude následovat: metání. Konec, a to nejhezčí na celém sušení. To totiž hospodář může vidět výsledek práce – jak se seník plní. Tady si teprve vyzkouším opravdovou práci, kterou jsem předtím zameškal.
Při metání jsou zapotřebí tři lidé s vidlemi. První přehazuje seno z valníku na seník, druhý ho hází přímo na místo, kde má seno být. A třetí stojí v seně a rozhazuje ho do všech koutů seníku, aby bylo rovnoměrně rozvrstvené. A ten třetí, to jsem já. Za chvíli jsem zpocený „jako vrata od chlíva“, ale snažím se, co to jde. A když je hotovo, vidím, že letošního sena bylo opravdu dostatek, vlastně jsem ho v tomto seníku ještě nikdy tolik neviděl.
Provoněný senem, zaprášený, a se stébly trávy pod košilí slézám ze seníku. Nevím proč, ale po této práci chutná pivo tak moc, že se nedá odmítnout. Předotů mě ale za práci pohostí i čerstvým borůvkovým koláčem a houbovou sekanou.
Při pohoštění sedím na schodech a obhlížím dvůr. O čem napíšu příště? O tom, jak se ručně sklízí obilí? Jak se váže povříslo, snop a panák? Kdo ví.