Jak se člověk stane spisovatelem?
Dalo by se odpovědět dnes již okřídleným rčením, že se člověk spisovatelem nestává, nýbrž rodí, ale sám za sebe musím říci, že je to spíš souhra nejrůznějších náhod. Musím přiznat, že mi snad nikdy nedělalo problém psát texty na různá témata, ale do větších prací jsem se pustil jen dvakrát za život – při tvorbě diplomové práce a nyní. Koneckonců, když člověk působí ve spolku, kde se to literáty jen hemží, nemáte přílišnou snahu pouštět se do větších projektů.
Vzhledem k tomu, že Roman Kozák, člen Stifterova pošumavského železničního spolku, jehož jste předsedou, napsal podobnou knihu o Volarsku, není to tak, každý člen má povinnost napsat knihu o historii místa, kde žije?
Ve stanovách spolku máme uvedeno všelicos, ale tuto povinnost bychom tam nenašli, tedy alespoň ne přímo. Každý ze členů spolku se ale snaží všemi silami zvelebovat život lidem, kteří žijí v dosahu šumavských lokálek a psaní knih o šumavské historii, ať už se týká železnice nebo třeba měst a obcí, k naplnění stanoveného cíle směřuje. Každopádně celé vedení spolku jde příkladem – spisovateli jsme už všichni.
Literární tvorba je práce krásná a naplňující, kolikrát jste měl chuť s tím seknout?
Mám-li odpovědět výrazem ze spolkového slovníku, bylo těchto momentů bezpočet. Mám ale za to, že si stejným dramatem projde každý, kdo se pustí s plnou odpovědností do velmi složitého a tím pádem dost nesnadného úkolu zpracovat dějiny města, byť jen v období jednoho století. Říká se, že nejsnazší cesta vede do pekel – pokud by to mělo platit, tak jsem ji obešel hodně trnitým houštím. Pravdu měli ti, kteří už od počátku tvrdili, že se mám na co těšit. Prolínání českého a německého, složitý systém číslování domů, složité ověřování informací, které vyžaduje velkou trpělivost a také ztenčení volného času na minimum. Na druhé straně si ale projdete postupně svou objevitelskou cestu, velmi napínavou, zajímavou a ne nepodobnou té, kterou absolvoval kdysi Kryštof Kolumbus.
Vloni v srpnu jste byl šťastným majitelem tří historických pohlednic Vimperka. O co se vaše sbírka za tu dobu rozrostla?
Je to zvláštní, nikdy bych si nepomyslel, že budu dávat dohromady sbírku pohlednic a fotografického materiálu Vimperka i okolních obcí. Všechno začalo skutečně třemi pohlednicemi z rodinné korespondence, pokračovalo nákupem na různých aukcích a dospělo k dnešním více než 600 kusů originálních pohlednic. A přibližně stejného počtu skenů pohlednic a fotografií jiných sběratelů nebo muzeí. Postupem času se mi naše republika stala malou, dnes sháním další kousky v Německu, Rakousku, Švýcarsku, na Slovensku, občas přijde také něco i ze Španělska.
V knize však nejsou jen pohlednice z vašeho archivu, ale i jiných sběratelů, kolik pohlednic vám prošlo rukama a z kolika jste nakonec vybíral?
Nebyly to jen pohlednice, kterých mi prošlo rukama na tisíc, musím připočíst i několik set fotografií. Všechny tyto materiály se vešly do období od 80. let 19. století do současnosti. Nesmím zapomenout také na úžasnou sbírku stavebních dokumentů k jednotlivým vimperským domům, která je uložena ve Státním okresním archivu v Prachaticích. Měl jsem k dispozici různé cenné materiály asi ke 450 domům, postaveným ve Vimperku do roku 1938. Bylo by tedy chybou si myslet, že kniha vznikala jen za použití obrazového materiálu. Celou mozaiku doplnily ještě různé publikace a také nezbytná a velmi cenná vyprávění pamětníků – nejstarší paní, se kterou jsem měl možnost mluvit, bylo 93 let. Samotný výběr záběrů byl záležitostí velmi bolestnou, protože bylo možné do knihy zařadit jen jednu sedminu z celkového počtu fotografií. Trápil jsem se s tím celý týden.
Ve Vimperku jste se narodil a jako jeden z mála Vimperáků máte rodiče, kteří do města přišli již před válkou. Takže jste zřejmě jeden ze základních zdrojů informací měl doma?
Musím to trochu upřesnit, do města přišli rodiče z otcovy strany, každý v jinou dobu, ale nakonec se jeden druhému našli a ve Vimperku zůstali. Můj otec se zde na sklonku první republiky narodil a je proto pochopitelné, že jsem mnohé s ním konzultoval a získal tak mnoho informací, které jsem mohl v textu použít. Je zajímavé, jak fotografie nebo pohlednice dokáží oživovat paměť.
Našel se mezi tím ohromným množstvím snímků záběr, který vás ohromil, nebo který jste nedokázal zařadit?
Takových byla celá řada, jen si nejsem jist, zda-li je možné nadšení z cenných záběrů přenést i na čtenáře. Velmi si cením souboru fotografií M. Kopeckého, který působil ve Vimperku v 80. letech 19. století a zachytil tvář města, která by jinak nenávratně zmizela na smetišti dějin. Jen těžko si dokážeme představit dnešní tzv. malé náměstí bez její dominanty v podobě bývalého hotelu Centrál, a právě tento záběr pan fotograf pořídil (samotný hotel byl pod názvem Habsburg postaven v roce 1891). Dodnes existují fotografie, kde buď víme, o jakou budovu se jedná, ale nevíme přesně, kde stála, nebo ani netušíme, jaký dům to vůbec byl. Těší mě, že s pomocí řady lidí se postupně daří jednotlivé snímky identifikovat, i když úplně se to zřejmě nikdy nepovede.
Několikrát jste byl během doby, kdy kniha vznikala, spatřen na různých místech města s papírem, tužkou a s velkým zaujetím zírající na domovní čísla?
Domovní čísla jsem si vrýval do paměti cestou do a nebo ze školy, ve které učím. Náhoda tomu chtěla, že gymnázium leží na opačném konci města, než kde bydlím. V archivu jsem držel v ruce plány k domům podle jejich čísel popisných a názvů ulic (ovšem většinou před rokem 1938), proto jsem musel dodatečně zjišťovat, zda-li dům ještě vůbec stojí a pokud ano, který to vlastně je. Vzhledem k tomu, že bylo ve Vimperku dříve patero shodné číslování domů, nebylo to vůbec snadné. Malý příklad: číslo popisné 1 bychom za první republiky nalezli na zámku, ve starém městě, na předměstí, v části města zvané Adolfov a také za vlakovým nádražím, kde byl tehdy katastr Boubské. Také doufám, že se mě nelekli lidé, kteří mě viděli běhat po hřbitově s papírem a tužkou od hrobu ke hrobu. Pokud pátráte po minulosti, je to místo, kde se dozvíte mnoho informací. Zabralo mi to tenkrát celé odpoledne.
Kniha je hotová, vytištěna a už se nedá ničím doplnit. Dal jste do ní vše, co jste chtěl, nebo máte doma něco co se nevešlo a přitom by stálo za zveřejnění?
Bylo by chybou skončit s dějinami města poté, co vyjde kniha. Každá publikace má své hranice, obsahové i časové, mozaika dějin událostí ve městě nemůže být nikdy úplná. Už nyní vím některé informace, které bych dnes do knihy zařadil, ale není možné donekonečna čekat na dobu, kdy budete vědět více. Kniha by pak nemohla vyjít nikdy. Je jasné, že se mezitím objevily nové informace, podařilo se identifikovat několik fotografií a získat další do sbírky. Vytváří se tak prostor pro různé prezentace těchto materiálů a celá historie města stojí před jednou velkou výzvou – v roce 2013 oslavíme 750. výročí první písemné zmínky o existenci Vimperka. Doufám tedy, že na další knihu o Vimperku nebudeme čekat zase dalších 30 let.
