Ve svých osmdesáti letech je stále vášnivým cyklistou, v zimě lyžařem a po celý rok chalupářem a především harmonikářem. Nejen na Vimpersku je jméno Vojtěcha Kohouta velkým pojmem. Jak ale připomíná, za všechno vděčí své manželce, která má velké pochopení pro všechny jeho zájmy.
„S časem jsem na tom opravdu na štíru, těch aktivit je hodně, ale mám tu výhodu, že když si řeknu, že s něčím končím, tak to tak je a ani slza neukápne,“ říká s úsměvem Vojtěch Kohout a dodává: „Největším koníčkem je určitě sport, v létě kolo, v zimě běžky. Už mám problémy s kyčlemi, ale vždycky na kole a na lyžích si ulevím a všechny bolístky přejdou.“
Jako správný kluk samozřejmě Vojtěch Kohout jezdil na kole, ale přišlo období, kdy nebyl čas a částečně ani možnost. S přibývajícím věkem se k němu ale vrátil. „Hlavně v době, kdy začal závodně jezdit můj vnuk Vojta, mimochodem Vojtěchů je v jedné linii nyní už pět, tak jsme všude jezdili s ním, já i můj syn. A právě můj syn připravuje se svou cestovkou pravidelné zájezdy na kolech. Máme už objetý celý Dunaj od Regensburgu až k Vídni. Vojtovi musím poděkovat, že takové zájezdy dělá, je to úžasné. Na tom posledním jsme ujeli 83 kilometrů a byla to paráda, jelo se bez problémů. Kolo je prakticky mým každodenním přítelem. Když se rozhoduji, zda na chaloupku v Klášterci pojedu autem, či na kole, tak autem jedu jen v tom případě, když musím něco převézt, nebo se mnou jede manželka,“ říká s úsměvem na rtu Vojtěch Kohout.
I mezi závodníky na kole je Vojtěch Kohout pro mnohé velkým soupeřem. Ti mladší především obdivují jeho vitalitu a zaujetí. „Jezdili jsme závody do Mařského vrchu, pravidelně jezdím Šumavský maraton. Kromě jednoho jsem absolvoval všechny a z letoška mám velký úspěch, porazil jsem známého Ivana Rybaříka staršího, trenéra a otce našeho vynikajícího maratonce. To mě moc potěšilo. Navíc ten letošní závod byl nádherný, soutěžilo na tisíc lidí, byla po paráda. Na trati to byla pohoda. Mě to jede líp do kopce, tam jsem pár soupeřů předjel, oni mne zase z kopce. Na trati si i pokecáme, navzájem se pochválíme. Je to zkrátka taková přátelská pohoda,“ pochvaluje si Vojtěch Kohout s tím, že ten poslední závod byl pro něho nejhezčí, který jel.
V zimě mění kolo za běžky a prohání se zasněženou Šumavou. „Nejkrásnější trasy jsou kolem Horské Kvildy, na Modravu, Filipovu Huť. Dá se těžko vybírat, celá Šumava je krásná a má výborné terény. Co však nevynechám, je lyžařský maraton. Ten jsem kromě jednoho jel každý rok. Dohromady jich mám tady na Šumavě dohromady s těmi na kole přes pětatřicet. I lyže jsou takovým lékem, jak ve stopě, tak v sedle kola člověk zapomíná na takové ty zdravotní bolístky, které ho trápí a doma by se tím zaobíral,“ radí svůj osvědčený recept i ostatním.
K osobě Vojtěcha Kohouta však neodmyslitelně patří i heligonka. S harmonikou již dlouhé desítky let brázdí různá setkání, má repertoár osmi set písniček, některé upravuje, jiné si vymýšlí sám. Je to zkrátka další celoživotní koníček, či spíše pořádný kůň. „Poprvé jsem měl harmoniku v ruce za války. Půjčil mi ji strýc ve Spůli a byla to heligonka Hlaváček. První písničkou, kterou jsem se naučil hrát, byla Co sedláci, co děláte. Po válce koupil harmoniku tatínek a na tu už začal hrát i můj brácha,“ vzpomíná Vojtěch Kohout na své začátky a doplňuje: „Když začala různá harmonikářská setkání, jezdili jsme na ně s bráchou společně. S ním jsme projezdili plno akcí u nás i v zahraničí a bylo to krásné. Nevedu si žádné statistiky, ale zúčastnil jsem se tak kolem dvou set harmonikářských setkání. Nejdál jsme s bráchou byli v Německu v Regenu, kde Němci pořádali setkání harmonikářů za účelem překonání rekordu v počtu harmonikářů na jedné akci, který do té doby drželi Švýcaři. V roce 1996 se nás v Regenu sešlo dvanáct set. Zajímavé na tom bylo, že setkání organizovali Češi. Hrála se Beethovenova Óda na radost. Pak se tvořily různé skupinky, které předváděly své umění,“ popisuje nadšeně svůj další velký zážitek.
Vimpersko a okolí je známo řadou harmonikářských setkání, na kterých nemůže Vojtěch Kohout samozřejmě chybět.
„Pokud to jde, účastním se všech. Mám moc hodnou manželku, která mi to toleruje. Jsou to všechno zajímavá setkání a až na výjimky si každý vybírá, co zahraje. To jen snad na prvním setkání ve Vacově v roce 1982 byly dvě poroty a před tou odbornou se musela vybrat z určitých písniček jedna. To ale nebylo ono. Co je povinné, nesplňuje svůj účel. Výborná setkání jsou v Sudslavicích, ve Svaté Maří i na dalších místech. Jednu dobu bývala harmonikářská setkání i v Prachaticích. Velké setkání bývá první sobotu v prosinci ve Vacově, další zase poslední sobotu před Vánocemi v Bohumilicích. To jsou všechno moc příjemné akce a sejde se vždycky hodně lidí. To se pak hraje,“ pochvaluje si Vojtěch Kohout a doplňuje zajímavé spojení sportu a harmoniky: „Když jedete na kole nebo běžíte na lyžích krásnou šumavskou přírodou, napadají vás zajímavé myšlenky, přemýšlíte nad písničkami, jak kde co upravit, jak to jinak zahrát. Jednak si člověk vyčistí hlavu a jednak přicházejí zajímavé nápady.“