Pravidelně zaznívají připomínky, že cena je příliš vysoká. Jenomže její určení není jako vytáhnout králíka z klobouku. Návrh kalkulace musí počítat také s nutnými náklady na obnovu vodohospodářského majetku. Tam, kde vedení obcí drží často populisticky cenu vody až neúměrně nízko, se mohou za několik let dostat do velikých potíží. Proč? I na to odpovídal Deníku RNDr. Pavel Punčochář, vrchní ředitel sekce vodního hospodářství Ministerstva zemědělství ČR.

Jakou legislativou se musejí obce a města řídit při stanovování poplatku za vodu pro své odběratele?
Zásady stanovení ceny za vodné (a stočné v případě, že existuje kanalizace) vyplývají ze zákona o vodovodech a kanalizacích (zákon č. 274/2001 Sb. v platném znění) a stanovují se podle zákona o cenách (zákon č. 526/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Tyto ceny jsou usměrňované (regulované) ministerstvem financí, které dohlíží na to, zda cena odpovídá zdokladovaným vynaloženým nákladům. Pro stanovení ceny je podstatné projednávání provozovatele infrastruktury se zastupitelstvy obcí, neboť obce jsou vlastníky infrastruktury. Významná je skutečnost, že provozování a související náklady nejsou předmětem dotací, zatímco investiční výstavba (rozvoj, nikoliv rekonstrukce) jsou ve veřejném zájmu dotovány z různých programů.

Co by měl v praxi znamenat zákon, který vlastníkům vodohospodářského majetku ukládá desetiletý plán obnovy tohoto majetku?
Protože investiční rozvoj infrastruktury vodovodů a kanalizací je podporován dotacemi, avšak obce dotované investice neodpisují, zakládal by se budoucí problém obnovy takto pořízené infrastruktury. Proto novela zákona o vodovodech a kanalizacích z roku 2006 ukládá (§ 8 odst. 11) vlastníkům infrastruktury zpracování a realizování plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací a to na dobu nejméně 10 kalendářních let (obsah a podmínky zpracování stanovuje prováděcí předpis – příloha číslo 18 k vyhlášce č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů).
Cílem zpracování Plánu financování obnovy vodovodů nebo kanalizací je tvoření finančních prostředků prostřednictvím ceny pro vodné a stočné, které jsou účelově vázány na obnovu infrastrukturního majetku vodovodů a kanalizací (viz příloha číslo 19 vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů - řádek 4.1 Celkového vyúčtování všech položek výpočtu ceny podle cenových předpisů pro vodné a stočné).

Je to tedy tak, že podle velikosti vodohospodářského majetku vyčísleného finančně musejí obce a města našetřit na obnovu stejně vysokou částku?
Rozsah obnovy se odvíjí od stavu a životnosti infrastruktury a samozřejmě od její velikosti, respektive jejích jednotlivých částí. Míru podrobnosti zpracování Plánu si stanoví vlastník vodovodu nebo kanalizace a měla by vycházet z velikosti infrastrukturního majetku vodovodů a kanalizací.

Je povinností obcí a měst stanovit cenu vodného a stočného tak, aby z vybraných poplatků a nájmu za provozování sítí byl systém samofinancovatelný, nebo lze zčásti krýt náklady na obnovu z jiných zdrojů v rozpočtu, případně z dotací?
Vlastníci infrastruktury musejí rámcový plán sestavit přiměřeně tak, aby nárůst ceny za vodné a stočné nebyl skokem a zejména nepřesáhl sociální únosnost pro odběratele služeb, tedy hlavně pro obyvatele. Je samozřejmé, že pro stanovení nárůstu ceny pro zabezpečení obnovy musejí zastupitelstva spolupracovat s provozovateli infrastruktury, kteří mají rozhodující informace a znalost o stavu provozovaného majetku. Krom toho provozovatelé za pronájem infrastruktury jejím vlastníkům platí nájemné, které lze v rámci plánu obnovy využít. Je velmi vhodné vytvořit několik variant plánu s promítnutím nárůstu cen a dojít i po projednání s občany ke zvolení nejpřijatelnější varianty.

Musejí obce a města vytvářet pravidelně každý rok poměrnou část z vybraných poplatků, nebo je jejich povinností mít potřebnou sumu až na konci desetiletého období a neinvestovat ji do obnovy najednou?
Podstatné je, aby vlastníci infrastruktury znali časovou potřebu obnovy a rámec nákladů. Způsob zajištění potřebného objemu financí vyplyne právě z pořízeného plánu obnovy.

Je podmínkou, že v souvislosti s plánem obnovy musí mít obce speciální fond, nebo lze tyto prostředky mít odložené, lidově řečeno, stranou v rámci rozpočtu?
Způsob kumulace prostředků nebo vytváření „rezervy“ je záležitostí zastupitelstev a jedná se opravdu o strategické rozhodování. Proto je také minimální plán obnovy na 10 let. Střídání zastupitelstev měst a obcí samozřejmě může situaci komplikovat, nicméně odpovědnost za stav infrastruktury i za stanovování cen za vodné a stočné jsou trvalou odpovědností vůči občanům.

Když vstoupil v platnost zákon, kterým mají obce povinnost vytvářet prostředky na obnovu vodohospodářského majetku, hovořilo se také o následných kontrolách ze strany ministerstva, jak je zákon dodržován. Už k něčemu podobnému došlo, případně, kdy hodlá ministerstvo začít s takovými kontrolami a jakou formou?
Vlastník vodovodu nebo kanalizace je povinen zpracovat a realizovat Plán financování obnovy vodovodů nebo kanalizací (viz ustanovení odst. 11 § 8 zákona č. 274/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vazbě na uvedené ustanovení je v § 33 stejného zákona specifikována možnost uložení pokuty za správní delikt, a to ve výši do jednoho milionu korun. Předmětné Plány jsou předkládány v rámci kontrolní činnosti ministerstva zemědělství.

V případě, že obec nebo město nebude mít dostatečné prostředky na obnovu, hrozí jim z toho nějaké sankce?
O tom, zda v určitém časovém horizontu obec bude mít na obnovu prostředky, vypoví právě vyžadovaný plán obnovy. Je třeba zdůraznit, že při pořizování nové, obvykle dotované, infrastruktury musí vlastníci, tedy zastupitelstva, počítat s budoucí potřebou obnovy! To znamená nevyžadovat přemrštěnou infrastrukturu jen proto, že je díky dotaci vlastně levná. Z tohoto důvodu dotační program ministerstva zemědělství zásadně nepodporuje žádosti na projekty investic, které by v budoucnu nebyly ufinancovatelné. Běžně se totiž stává, že projekty jsou příliš rozmáchlé, nepřiměřené situaci, což by v budoucnu vedlo k těžkému problému obnovování.

Podle údajů provozovatelů vodohospodářského majetku klesá skutečné množství odebrané vody, což jasně ukazuje na tendenci obyvatel šetřit. Tomu odpovídá zvyšování počtu obyvatel, kteří preferují sprchování před koupáním ve vaně, výměny baterií a sprchových hlavic za úsporné. Na druhou stranu neustále platí norma, podle níž je spotřeba vody na jednoho obyvatele 47 m3 na rok. Tím argumentují ti, jež předkládají návrh kalkulace především ve chvíli, kdy chtějí přesvědčit zastupitele, aby přistoupili na dvousložkovou cenu vody. Nebylo by smysluplné přehodnotit současnou normu a upravit jí podle aktuální situace, když je jasné, že vodních zdrojů bude ubývat?
Úvahy o platnosti „normy“ nejsou relevantní. V roce 2009 bylo specifické množství vody fakturované pro domácnost 92,5 l /osoba / den, což je zhruba 33,7 m³ /osoba / rok. Stanovení určitého teoretického objemu vody spotřebovaného na jednu osobu je však potřebné pro situace, kdy z nějakého důvodu není měřen odebíraný objem vody. Obvykle jde o stanovení stočného v případech, že odběr vody je neměřen v důsledku využívání vlastního zdroje, jako jsou studny, nicméně odpadní splašková voda je vypouštěna do veřejné kanalizace. Pak je východiskem průměrná spotřeba vody uživatelů v dané vodárenské soustavě, kterou provozuje jeden subjekt spolu s likvidací odpadních vod. Problém dvousložkové ceny ovšem vyplývá z toho, že údržba a provozování infrastruktury vodovodů a kanalizací tvoří podíl v ceně přes 80 procent. V případech, kdy si obyvatelé snižují spotřebu vody odebírané z veřejného vodovodu paralelním využíváním odběrů z vlastních studen anebo tam, kde nejde o trvale obydlené objekty s pouze občasnou spotřebou samozřejmě předpoklad kalkulace ceny selhává. Infrastruktura sítí a její udržování v plném rozsahu trvají, avšak spotřeby klesají, což přirozeně vede k nutnosti zavést dvousložkovou cenu. Také tuto situaci musejí zastupitelstva obcí svým obyvatelům řádně vyložit a tam, kde je vysoký podíl rekreačních objektů, jejichž vlastníci si prosadili připojení na veřejný vodovod, opravdu dvousložkovou cenu zavést, aby náklady nenesli pouze trvale bydlící obyvatelé.

A otázka závěrem. Jaký objem finančních prostředků připravuje ministerstvo zemědělství v rámci dotací na obnovu vodohospodářského majetku na příští rok, rámcově na sítě a na čistírny odpadních vod, případně rozpětí procentuálního podílu ze strany ministerstva či státního rozpočtu?
Na obnovu a rekonstrukce se dotační tituly neposkytují. Obor vodohospodářských služeb, tedy veřejné vodovody a kanalizace, mají být samofinancovatelné, k čemuž veškeré země Evropské unie směřují v souladu s příslušnými předpisy.