A i přesto, že se nepovažuje za žádnou velkou fotografku, vystavuje od pátku své snímky z cesty po Moldávii v Zimní zahradě Městského úřadu v Prachaticích. Mnohé z vystavených fotografií jsou pro ni srdeční záležitostí, protože i když prý neoplývají úchvatnou atmosférou, zachycují nezapomenutelné okamžiky z cesty po této zemi, jejíž historický název je Besarábie. Výpravu, kterou inicioval především Vladislav Hošek ze Čkyně, se Eva Matysová účastnila spolu s dalšími patnácti cestovateli z Prachaticka, kteří do oblasti cestovali ve dvou automobilech. Moldávii si vybrali vlastně náhodou, pro Hošku to prý byla poslední země Evropy, kterou ještě nenavštívil. Cestovatelé zvažovali také návštěvu rumunského Banátu či Albánie, nakonec se ale rozhodli navštívit tuto malou zemi na samé východní hranici Evropy, která z jedné strany hraničí s Rumunskem a z druhé s Ukrajinou.„Ta výstava má v názvu slovo Moldávie, protože zahrnuje i několik fotografií z Rumunska. Moldávie je totiž širší název a jen část jejího území zabírá vlastní Moldavská republika, ve které jsme strávili nejvíce času. Za realizací výstavy stojí především mé kamarádky a kolegové, kteří mi prostory v Zimní zahradě k vystavování objednali a pak mě systematickým psychickým tlakem donutili ji uskutečnit. Za to jim mockrát děkuji,“ vysvětlovala Eva Matysová s úsměvem.V červenci roku 2009 vyrazili cestovatelé přes Rakousko, Maďarsko a Rumunsko až do Moldavské republiky, která pro ně byla neznámou zemí, i když několik tipů na zajímavá místa samozřejmě cestovatelé měli. V Rumunsku ještě jeli hornatou krajinou, když ale přejeli řeku Prut, krajinný ráz se zcela proměnil a před nimi se rozevřelo Moldavsko, nehornatá a úrodná země, která v Evropě patří k těm ekonomicky nejchudším. Cestovatelé jím projížděli ze severu, kde zemi od Ukrajiny začíná dělit řeka Dněstr a končili až na jihu u delty Dunaje. Moldavská republika nemá přístup k Černému moři, území v těchto místech patří k Ukrajině.„Tu tamní krajinu bych přirovnala asi k naší Hané, s tím rozdílem, že země na polích, která už byla sklizena, byla úplně černá. Na rozdíl od Rumunska byly lány obrovské a scelené, slunečnice kvetly v obrovských plochách a rostlo tam i obilí, kukuřice a samozřejmě vinná réva. V Rumunsku v hornaté krajině byla políčka malá a krajina byla více mozaikovitá,“ vysvětlovala rozdílné tváře krajiny Eva Matysová. Vyprávěla dále, že výprava sice strávila jednu noc v hlavním městě republiky Kišiněvě, jinak se ale většinou pohybovala ve venkovských částech. A když zdejší krajinu přibližovala mně, který jsem tam nikdy nebyl, přirovnávala mi její atmosféru popisy, které znám spíše z období českého venkovského románu z období Boženy Němcové či našeho regionálního Karla Klostermanna. Na rozdíl od rumunského Banátu je prý zdejší krajina ještě turisty docela neobjevená. „Všichni na nás koukali jako na zjevení. Ale to neznamená, že by byli nějak nepřátelští, ba právě naopak. Byli to milí, pohostinní lidé, kteří, i když byli sami chudí, i s tím málem by se rozdali,“ přibližovala Eva Matysová s tím, že velkou výhodou při cestování jim byla znalost ruštiny. Moldavsko totiž bývalo jednou z republik Sovětského svazu a i když je dnes hlavní řečí moldavština, která je hodně podobná rumunštině, generace které Sovětský svaz pamatují, rusky bez problémů hovoří, což je koneckonců obvyklé i u nás. „Díky tomu, jsme mohli poznat zdejší obyvatele a jejich život trochu blíže, poznat tak trochu jejich osudy,“ vysvětlovala Eva Matysová.Výprava projížděla krajinou, která u nás již dávno zmizela. Automobilů prý kolem projíždělo minimum, na venkovských cestách tak potkávali spíše povozy s koňmi nebo pasáčky stád ovcí a koz. „Nedokážete si představit, v jak špatném stavu tam jsou silnice. V okolí Kišiněva jsou sice i dálnice, jakmile se ale člověk dostane dál do vnitrozemí, je to stále horší a horší. A co musím říci, jezdili jsme tam i po polních cestách bez asfaltového povrchu, které byly mnohdy v lepším stavu, než klasické silnice,“ tvrdila s úsměvem Matysová.Z téměř asi čtyř milionů obyvatel Moldavska prý asi jedna čtvrtina pracuje v zahraničí, přičemž státy západním směrem považují za zaslíbenou zemi. „Mně se tam ale líbilo. Samozřejmě jsem byla jen cestovatel, a nedokáži si představit, jaké to je, opravdu tam žít. Dýchala tam na mě ale neuvěřitelná atmosféra něčeho, co jsme my už ztratili, těžko se to popisuje,“ pokračovala fotografka.Ve vesnicích, kterými projížděli, byla prý zavedena elektřina, vodovod aby ale člověk pohledal i na úřadě. V každé vesnici zato měli studánku, opečovávanou a vyzdobenou, s rumpálem a čistou vodou. Studně jsou také častým námětem fotografií Evy Matysové. „Bylo úžasné pozorovat, jak moc si tam lidé té vody považují. Myslím, že to fungovalo tak, že tam, kde lidé našli pramen, tam se usadili a kolem později vyrostla celá vesnice. Měli tam k vodě takový vztah, na jaký jsme my už zapomněli, žádné otočení vodovodním kohoutkem, a hurá – voda teče. Když jsme třeba jednou na jakémsi obecním úřadě požádali, zda bychom se mohli opláchnout, rychle se zvedli ze židlí a běželi s lavorem pro vodu na náves,“ vzpomínala fotografka s úsměvem.Znovu upozornila, že cestovatelé měli na začátku výpravy několik tipů na místa, která by rádi navštívili. Jedním z nich bylo místo zvané Cricova, kde se pod zemí nachází sto dvacet kilometrů sklepních prostorů pro uchovávání a výrobu vína. „Je to obrovský vinný sklep, který patří k největším na světě a je to národní kulturní památka Moldavska. V podzemí jsou celé ulice i s dopravním značením, přechody pro chodce a dá se tam jezdit autem. My jsme samozřejmě viděli jen zlomek z celého podzemního prostoru. Dostali jsme ale velice příjemnou průvodkyni, a zase se nám hodila ruština,“ začínala přiblížení Cricovy cestovatelka.Za několik hodin návštěvy prý stihla průvodkyně české návštěvě ukázat jak výrobu místních „tichých“ vín, tak i výrobu místních sektů. Víno nejprve zraje v sudech, které jsou třeba dvakrát větší, než dospělý člověk. Sekty se potom připravují v jakýchsi provizorních lahvích, jsou otočené hrdlem k zemi a uzavřeny lehkým kovovým víčkem, na něž padá kal z mrtvých kvasinek. Hrdlo se později odzátkuje, kal se odstraní a již šumivé víno se zátkuje, tentokrát už opravdovým korkovým špuntem. Dále cestovatelé navštívili rozsáhlý zdejší archiv vín, kde je uloženo více než milion dvě stě tisíc kusů lahví, přičemž nejstarší je asi z roku 1902.„A mají zde také velkou zajímavost, které já říkám česká stopa. Zkrátka archivují tady i jednu lahev našeho tuzemského nápoje,“ prozradila tajemně Matysová s tím, že kdo se chce dozvědět o jaký alkohol se jedná, může se přijít podívat na výstavu. Poslední zastávkou v Cricově byly přepychové reprezentační prostory, které prý vůbec nepřipomínaly podzemí. „Ve srovnání s chudobou kolem jsem byla překvapena, jak tyto prostory byly honosné. Byla tam zrcadla, podsvícená mléčná skla v oknech, obložení vzácnými dřevy a mramorem. Všechny nás ten kontrast překvapil,“ vzpomínala dále Eva Matysová. Závěr návštěvy prý patřil degustaci zdejších vín a pohoštění. Matysová prý po návštěvě sklípku litovala pouze dva řidiče, kteří si závěr návštěvy pochopitelně nemohli užít jako zbytek týmu.Po návštěvě sklepů se cestovatelé rozhodli najít také vesnici českých přistěhovalců, jejíž existenci měli potvrzenou. Bližších informací ale bylo poskrovnu, a tak nezbývalo, než se vyptávat po Holubince, jak se česká vesnice se údajně měla jmenovat. Cestovatelé se samozřejmě vyptávali ruštinou a to dokonce i v době, kdy již vesnici nalezli. Stařenka, které se ale zeptali, jakmile uslyšela, že se jedná o cestovatele z Čech, pronesla, jako by se nechumelilo: „Vy jste Češi?“ – samozřejmě česky. Holuboje, jak se vesnice správně jmenuje, tak bylo objeveno. „V tu chvíli mi běžel mráz po zádech a musím říci, že když na to vzpomenu dnes, mám z toho podobný pocit. Bylo to moc dojemné, stejně jako všechno ostatní, co jsme později v Holuboje zažili,“ vyprávěla Eva Matysová.Po přivítání na obecním úřadě místní ukázali výpravě dvě školy, které v obci jsou. První se jmenuje Gymnázium Jaroslava Haška, kde se děti v kroužku Novohrádek mohou učit Českému jazyku. „Mají tam na stěnách ve třídách naší vlajku a na zdi třeba slova hymny „Kde domov můj“, v policích naše Slabikáře a pohádky, jako třeba „Kuřátko a obilí“ a samozřejmě Osudy dobrého vojáka Švejka, ilustrované Josefem Ladou. A i když se škola vybaveností s těmi u nás nemůže ani zdaleka srovnávat, bylo neuvěřitelné, s jakou hrdostí nám místní školu ukazovali. Druhá škola byla Česká hudební škola V.A. Karáska, která byla založena v roce 1905 a v roce 2006 byla opravena z prostředků poskytnutých Českou republikou. Tam zase mají Český dechový orchestr, který jsme měli možnost i slyšet, když večer připravili místní jakousi improvizovanou slavnost na naši počest,“ vzpomínala Eva Matysová. Na této slavnosti slyšeli cestovatelé například písničku „Na Šumavě je dolina“, kterou zpíval dámský hudební soubor Perličky, pojmenované podle slov písně „Ta naše písnička Česká“. „Bylo to zvláštní, ta vesnice existuje už sto padesát let a ti lidé, kteří to zpívali, určitě Šumavu nikdy neviděli a asi neuvidí,“ pokračovala Matysová.Holuboje prý založili lidé z východních Čech, kteří měli původně osídlit území někde na Ukrajině. Nakonec se ale usídlili více na jihu. V dnešní době už ve vesnici bydlí i lidé jiných národností, přesto zde však má česká menšina díky svým školám kulturní převahu. A k české národnosti se tady i dnes hlásí zhruba stovka lidí, kteří kromě jiného zachovávají i některé ryze české tradice. „Celé to je samozřejmě území, kde se vyznává pravoslavné náboženství. A místní sice chodí do pravoslavného kostela, Vánoce ale slaví čtyřiadvacátého prosince jako u nás, byť je má pravoslavný kalendář trochu posunuté,“ končila své vyprávění Matysová s tím, že ve vesnici dokonce mohli u jedné obyvatelky přespat, což znovu vedlo k bližšímu seznámení se zdejšími zvyky.Výstava v zimní zahradě, která potrvá do 25. února je zaměřena na fotografie toho, co všechno čeští turisté za svou týdenní návštěvu Moldávie viděli. Její obrázky nám mohou nastavit zrcadlo a nebo nám alespoň připomenout svět, který jsme již my, „zápaďáci“, ztratili. Lidé k sobě mají blízko a je vidět, že se navzájem respektují a pomáhají si. A zatímco my možná tak trochu toužíme po návratu tohoto, v Moldávii touží jen po tom, mít to co my, a třeba nevědomky ztratit to, co oni ještě mají.