Dvakráte na to v uplynulém století zapomněli a dvakráte válku prohráli. Každý zvoník i z toho nejzapadlejšího šumavského kostelíka vám potvrdí, že zvon není jen kus kovu, který vydává libozvučný tón. Každý zvon má totiž nejenom srdce, ale i duši a navíc i spoustu povinností s nimiž provází lidstvo v těch nejradostnějších, ale i nejsmutnějších chvílích života. Ale zpět k našemu příběhu. Antonín byl pěkný mládenec, nevěstu měl vyhlédnutou a od táty se vyučil truhlařině. Kdyby šlo vše jak mělo, měl by v brzku pěknou ženu, zavedenou živnost a kupu dětí. Jenže to šlo všechno nějak šejdrem. Znenadání tu byla vojna a s ní spousta nářků a bědování. Přišli verbíři do Vimperka, pak do Čkyň a jednoho dne sbírali mládence i v té naší zapadlé vesničce. Mašírovat museli všichni, Antonína nevyjímaje. Za pár měsíců už stál kdesi daleko proti Francouzům, které měl střílet, bodat, sekat a všelijak mordovat. Jenže to samé chtěli Francouzi dělat s Antonínem, a tak není divu, že se mu na bitevním poli nikterak nelíbilo. Doma nevěsta jak obrázek a on ji tam nechává chtivým očím jen tak napospas. Večer co večer se sžíral touhou a steskem až jednoho dne vzal nohy na ramena. Jenže vojna je vojna a na každého dezertéra je nachystána smečka pohůnku a navíc v dobách zlých každý za pár stříbrných zradí. Tak se stalo i Antonínovi. Pro toho, kdo před smrtí utíká, je jediná odplata. Zase jenom smrt. Ráno za kuropění zakryli Antonínovi oči šátkem a vyvedli ho před popravčí četu. Už nikdy neměl z okna rodné chalupy hledět na modré šumavské kopce, ani do ještě modravějších očí své Mariánky. Slunce, které se zrovna vyhouplo na oblohu mělo pro Antonína svítit naposled. Do rachotu bubnu a rozkazů zazpíval kos a Antonín se loučil se světem. Patero hlavní na něj mířilo a patero kulek odlitých ze zvonů sebraných ve věžích i zvoničkách celé země se chystalo ukončit život mladého pošumavského truhláře. Nazítří si celý svět připomene ukřižování spasitele, a tak všechny zvony, co jich po kostelních věžích zbylo, ztichly. Ani jediný se s Antonínem nechystal rozloučit. Jenže zvon nepřestane být zvonem, ani když jej v žáru ohně roztavíte a své povinnosti si musí plnit tak, jako tak. Zazněly výstřely, ale patero kulek, místo aby se zarylo Antonínovi do srdce, zamířilo vzhůru a rovnou do Říma, jak jim na zelený čtvrtek velela povinnost. Obyčejní vojíni i oficíři stáli jak zařezaní a nevěděli, co si s tím vším počít. Pět pušek vystřelilo a Antonín stál, jako by se ho to celé ani netýkalo. Nakonec z popravy sešlo a dokonce se díky tomu zázraku vojsko slitovalo a Antonína poslalo po nějakém čase pro jistotu domů. A pak zase šlo všechno tak, jak mělo. Svatba, zavedená živnost a nakonec i ta kupa dětí. Jaroslav Pulkrábek