Josef Uhlíř se narodil 17. listopadu 1911 v Čábuzích. Po vychození školy odešel do Prahy se učit krejčím. Po vojně se definitivně usadil v Motole, kde provozoval svojí živnost.

V roce 1940 se oženil, manželka Františka pocházela z moravských Lysic na okrese Blansko. Za války se jim narodily dvě dcery. Na rodný kraj nezapomněl, matka koupila na Stachách rodinný domek, jehož se stal spolumajitelem. Po válce se stal řadovým členem národně socialistické strany, nemohl tušit, že za několik roků se mu to stane osudové.

Motol byl v tom čase spíše velkou vesnicí, než předměstím velkoměsta. Obyvatelé se navzájem dobře znali, jejich děti si spolu hrály. Obvyklý soulad vážně narušili závistivci a udavači, kteří se po únoru 1948 objevili na scéně. Způsobem sobě vlastním zaneřádili mezilidské vztahy. Slušní lidé před nimi zamykali své domácnosti a nitra na několik západů. Jak se ukáže, nebylo jim to moc platné, jejich vlezlost neznala mezí.
Výslech a soud

Do jejich hledáčku se také dostal J. Uhlíř, 15. března 1950 byl „předveden“ k výslechu na Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Praze. Na okamžik předběhneme děj, v té době již byli ve vazbě, vesměs se jednalo o funkcionáře národních socialistů, tři budoucí spoluobvinění. Musel si být dobře vědom toho, že situace začíná být vážná. Podle toho také vypovídal. Bezprostředně po únoru 1948 se na něho obrátil předseda místní organizace Adolf Ptáček, civilním povoláním řidič autobusů. Chce odejít za hranice – Uhlíř je přece ze Šumavy, mohl by mu poradit, jak na to. Ten mu skutečně domluvil, že je autodopravce J. Vastl odveze z Prahy na Stachy.

Doporučil Ptáčkovi, aby se zde týden ubytovali. Podle vlastního zvážení se měli pokusit překročit hranice sami a nebo se domluvit s nějakým převaděčem. Nakonec se jednalo o čtyři až pět osob, setkaly se u Vastlova autobusu, tam si to však rozmyslely, nikdo z nich na Šumavu neodjel. Nezdařená akce nebude zapomenuta. Estébáci se pokusili Uhlířovi dokázat, že se o něco podobného pokusil i u dalšího stranického činovníka. Ten však podobné obvinění rezolutně odmítl.

Dalším hříchem, o kterém estébáci věděli, bylo to, že se spolu s Ptáčkem a Víškem scházeli v soukromí na kartách. Jak bylo v Čechách zvykem, vedli přitom politické řeči, vůči novému režimu značně kritické. Padl přitom návrh na vytvoření ilegální organizace, zůstalo však jen u slov. Podle Uhlíře se nejednalo o nic trestného. Estébáci však byli jiného názoru, hodilo se jim to do krámu i z jiného důvodu. Po procesu s dr. Miladou Horákovou nastal hon na bývalé národní socialisty. Ve vězení se jich ocitlo několik stovek.

J. Uhlíř si musel být dobře vědom hrozícího nebezpečí. Na počátku prázdnin v roce 1950 přestěhoval manželku a obě dcery z Motola na Stachy. Shodou okolností se zde konala tradiční pouť. Za několik dnů Státní bezpečnost udeřila, 10. července 1950 byl zatčen. Celá akce byla dopředu připravena, ve dnech 24. a 25. července proběhlo před Státním soudem v Praze za předsednictví dr. Běly Kolárové přelíčení. Na lavici obžalovaných usedlo čtrnáct osob, z toho třináct mužů a jedna žena. Převažovali motolští občané, hlavně potom z ulice Pod Homolkou.
U soudu všichni tři dříve zatčení své doznání odvolali, předsedkyně senátu to však nevzala na vědomí. O tom, co se zde dělo, a co tomu předcházelo, by se dal napsat obsáhlý článek. My se však budeme hlavně věnovat osudům našeho hrdiny. Většina obviněných byla žalována za zločin sdružování proti státu, odtud vysoký trest nehrozil. Čtyři z nich za zločin velezrady, nízké tresty nepřipadaly v úvahu.
Byla to již zmíněná trojice bývalých činovníků a J. Uhlíř. Stalo se tak hlavně kvůli neuskutečněnému útěku za hranice, k tomu snad není zapotřebí žádného komentáře…

Podle toho také dopadl rozsudek, zmíněná trojice inkasovala tresty v rozpětí od sedmnácti do dvaceti let. Čtvrtým nejvyšším byl Uhlířův – dvanáct roků! Ostatní byly o poznání nižší od jednoho do čtyř let. Mimoto padly ještě vedlejší tresty. V Uhlířově případě to byla pokuta 20 000 Kč, vzápětí bylo podotknuto, že v případě nedobytnosti to činí dalších čtyřicet dnů vězení. Následovala konfiskace veškerého majetku, navždy ztráta živnostenského oprávnění a občanských práv na pět let. Většina odsouzených se odvolala, Nejvyšší soud v dubnu 1951, až na jednu výjimku, trest v celé výši potvrdil.

Po rozsudku byl J. Uhlíř eskortován na Jáchymovsko. Jako novodobý otrok při těžbě uranu zde prošel řadou lágrů – Tábor 12, Volnost, Svornost, Horní Slavkov, Nikolaj a Vikmanov. Po šestiletém věznění byl podmíněně propuštěn na svobodu. Ke krejčovině se již nikdy nevrátil, při těžké nádeničině ztratil cit v rukách. Mohl si vybrat nejpodřadnější z podřadných zaměstnání. Začal jako závozník na ČSAD, později pracoval v Nihošovicích a Jaroškově v kamenolomu. Z almužen, které si zde vydělával, splácel zabavený majetek.
Zcela zmizel z dohledu malých dcer. Jejich moravský dědeček, u kterého nějaký čas žily, říkal, že je na brigádě. Až na dvě výjimky, kdy za ním byly spolu s mámou na návštěvě. Poprvé to bylo na Pankráci a podruhé v Ostrově nad Ohří. Nesměl jim podat ani ruku, děvčata se rozplakala.

Doma si potom snila tajný sen. Stane se zázrak, jednoho dne se probudí a táta bude doma. Nebyly samy, podobně na tom byly tisíce dětí, jejichž rodiče byly uvězněny.

Až do konce života bojoval J. Uhlíř za zvýšení nízkého důchodu. Nebyl to jenom jeho problém, týkal se většiny politických vězňů. Nabídnutá rehabilitace byla po česku polovičatá. Viníci, počínaje soudci a konče krutými bachaři, měli a mají důchody několikanásobně vyšší.
Se spravedlností to nemělo nic společného, byl to její pravý opak a důkaz další rozporuplnosti našeho světa. To však nemění nic na naší povinnosti nezapomínat na oběti zlého času…

Václav Jiřík