Co vám vadí víc, cena, zpracovatel projektu nebo vlastní idea centra?
Problém projektu spočívá v tom, že vlastně není zadání. My se o všech krocích, které se v této souvislosti konají, dozvídáme teprve ex post. Zadání před zhruba třemi roky vzniklo na rekonstrukci národní kulturní památky v rozsahu odhadovaných nákladů kolem šedesáti dvou milionů korun. To už počítalo s využitím třetího objektu a stodoly na zahradě. A to jsme si od projektu hlavně slibovali uvést památku do stavebně technicky slušného stavu, protože ten je skutečně hrozný. V podstatě jsme požadovali zastřešení, odvlhčení a připravení sítí pro elektronické vybavení nové expozice. Ta by byla další částí, tedy její náplň, kterou přenecháme na odbornících. Jedna věc je tedy materiální vybavení a druhá náplň expozice, k níž se dělal i seminář v roce 2004, tedy dávno před tím, než vznikla tato iniciativa a navíc výstupy ze semináře byly následně použity do projektu jako jedny ze vstupních podkladů.

Připadá vám normální, že se o projektu za sto padesát milionů dozvědí zastupitelé až ve chvíli, kdy je podána žádost o dotaci?
Samozřejmě, že to normální není a opakuji, že chybí zadání, které město, jako zadavatel projektu by mělo být tím, co od projektu chce i s tím, že se poradí. Ale tady je situace zcela obrácená. Vznikl jakýsi tým, který sám sebe najmenoval, sám sebe ohodnotil do budoucna a tváří se, že je tím, který chce Husův památník zachránit. Ale o tom to není. Někdo bude muset celou akci zaplatit, někdo bude muset budoucí centrum provozovat. A to jsou zásadní věci, které musíme mít předem vyjasněné. Žádná dotace, byť se tak tváří, není stoprocentní. Nabalených nákladů bude řada a Husinec při počtu obyvatel není schopen unést takové náklady, které jsou po řadě let zcela výjimečné. Vlastní provoz rozšířené památky na celoroční znamená další lidi, další prostory, další náklady. Má-li to být nadále národní kulturní památka, nechť to řeší stát a další instituce včetně teologických fakult. Ale nelze to dělat tak, že vybudujeme centrum a pak se budeme ptát, jestli sem nechce někdo přijet bádat z Prahy? Betlémská kaple dopadla jako komerční záležitost, kde není zájem vybudovat podobné centrum. Obdobné je to s kostelem sv. Michala na Starém městě Pražském, kde je zčásti restaurace a zčásti komerční prostor a nikdo neví, co s tím dál. Jestliže ani v Praze není společenská objednávka na tyto věci a pokud se jich neujmou teologické fakulty, město velikosti Husince to nevyřeší. Sice se můžeme snažit dostat sem školní výlety a další návštěvníky a nabídnout jim nové pohledy, ale zavázat se k dalšímu provozu není pro město Husinec možné.

Integrační operační program, z něhož je žádána dotace na projekt, slibuje stoprocentní krytí nákladů. Jihočeský kraj se rovněž postavil za myšlenku centra a přislíbil ústně budoucí provozování centra prostřednictvím Jihočeského muzea. Tak proč ty obavy?
Kraj má jeden nedostatek, jeho představitelé jsou volení zástupci, což při změně krajského zastupitelstva může znamenat, že provozování památníku nebo pohled na Jana Husa může být odlišný od toho současného. Nerad, ale musím připomenout, že Jihočeský kraj ve svých propagačních materiálech nemá Mistra Jana Husa zařazeného mezi významné jihočeské osobnosti, protože je zkrátka od centra daleko. Takže pokud by měl někdo garantovat národní kulturní památku, nechť je to ministerstvo kultury, ne volený orgán, který může mít jiné priority. Přestože je Husinec z pohledu památkového na stejné úrovni jako Hluboká nad Vltavou nebo Český Krumlov, je to o něčem jiném. Proto bych se přimlouval, aby garanci nákladů dal někdo jiný, kdo není závislý na výsledku voleb. Není možné, aby další chod památníku byl zabezpečen pouze ústními proklamacemi bez platného usnesení minimálně rady Jihočeského kraje. Podpora je sice hezká, ale to je vše, k dalším závazkům není reálný podklad, zatímco sliby nikoho nic nestojí.

V Husinci se už vystřídala celá plejáda nejvyšších zástupců ať již světské nebo církevní moci, ale výsledek je stále stejný. Nebylo by v tuhle chvíli lepší skousnout předložený projekt a nechat jej zrealizovat, jen aby se konečně Husův památník dočkal důstojné opravy? Může se totiž stát, že když nesáhnete po téhle příležitosti, už další peníze dlouho nebudou?
Jasně, ale argument, když toto odmítnete, nebude nic, nemohu brát vážně. Doteď, a je to od revoluce dvacet let, nebylo také nic a nikomu to nevadilo. Teď se blíží rok 2015 a šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa a Evropa se bude ptát, co váš Mistr Jan Hus? A my budeme stát před ošuntělým domkem a naříkat, že nemáme peníze. Jenomže o tom to není. Je to o tom, co k této památce cítíme. Je třeba připomenout, že Husův domek nikdy v minulosti nebyl oficiálně chráněn. Museli jej koupit Sokolové, dokonce se o něj určitou dobu starala rada města Písek, protože nebyl, kdo by se jej ujal. Takže současná situace není ničím novým. I tehdy všichni jezdili, kývali hlavou, pohoršovali se, že je potřeba s tím něco udělat, ale těm, kteří by o tom měli rozhodnout, to bylo celou dobu jedno. Návštěvníci ze zahraničí, kteří sem jezdí, chtějí vidět a zažít především místo jako takové, ani jim tolik nejde o expozici. Ani exkluzivní elektronická expozice sama odkaz Jana Husa nezachrání, pokud to nebude o vztahu k místu samému, které bych měl jako Čech, jako protestant mít jako jeden ze základů. Jako pramen, z něhož mohu čerpat.

Co nyní chcete s projektem dělat? Ve chvíli, kdy prosadíte snížení nákladů, sníží se i bonita projektu a je možné, že z Integrovaného operačního programu vypadne. Pak budete stát opět před základní otázkou, co s tím?
Ano, ale to je otázka spíše špatně nastavených úřednických pravidel pro fondy, kdy nějaký úředník řekne, že pod sto milionů se s tím nebudeme zabývat, protože takových projektů by bylo moc a nad sto milionů je reálné, že jich budou desítky. Proč nemůže být hranice třeba 73,5 milionu korun? Neustále žijeme ve fikci, že deset, sto, dvě stě milionů jsou limity, ale tady nejde o finanční limit. V tuto chvíli je to tak, že se snažíme finančně naplnit něco, co zase až tak nepotřebujeme, jen proto, abychom dostáli vymyšlenému číslu. Čekal bych, že ministerstvo kultury řekne ano, je to dobrý projekt, jeho reálné náklady jsou třetinové, takže to přepočtěte a nehledejte cesty, jak se dostat nad sto milionů. Nevím, proč někdo nemůže říct, že když je to tak dobrý projekt a je na něj potřeba šedesát milionů, tady je máte? Proč se snažit hledat cesty, jak v téhle době proinvestovat, nebo lépe řečeno utratit, sto padesát milionů korun?

V minulosti nevyšly žádosti o mnohem menší částky, nevyšla žádost do Norských fondů na dvanáct milionů korun, žádost do ROPu o 62 milionů nakonec ani nebyla podána, a najednou se předkládá žádost na částku 151 milionu korun. Kde se tedy stala chyba?
Chyba je jednoznačně na straně firmy BSK West Group, která dostala na základě mandátní smlouvy jednoznačné zadání sehnat dotaci na Husův domek v rozsahu do 62 milionů korun. Netuším, do jaké fáze byla tato žádost rozpracována, ale najednou v zoufalé snaze získat dotaci do konce roku, kdy firmě končí mandátní smlouva, je nutno naplnit tento bod mandátní smlouvy. Prostě se to napasovalo na jediný možný dotační program, ale ten má jasný limit. Proto se částka navýšila, podle mého, nad rámec zdravého rozumu. Je sice dobře investovat v době krize, protože to přinese práci firmám i odborníkům. Není to záměr špatný, ale musí to mít rozumné hranice, abych mohl s klidným svědomím říct, že tyto náklady jsou reálné. Vždyť jsou to obyčejné měšťanské domy. Každý si může spočítat, kolik by ho stálo, kdyby chtěl vyměnit střechu, odvlhčit, udělat nové podlahy, nová okna, dostáváme se k částce tří až pěti milionů. Ani pro památkáře nebudou použity žádné extra moderní technologie, budou tam znovu vápenné omítky, dřevo impregnované přírodně bez dalších záludností, klasická stará technologie, kterou umějí šumavští zedníci. Takže náklady nemohou na jeden dům být deset milionů, ale jsme se vším všudy na maximálně padesáti až šedesáti milionech tak, jak znělo původní zadání, a to včetně využití třetího objektu a související stodoly.

Co je v tuto chvíli největší problém? Cena nebo zpracovatel projektu, protože asi nelze tak dobře odlišit jedno od druhého?
Protože město ponese procentní náklady podle mandátní smlouvy, jako zastupiteli mi nemůže být jedno, jestli zaplatím odměnu za padesáti nebo stopadesátimilionový projekt. V mandátní smlouvě je to jasně dáno. A samozřejmě vedlejší náklady, které nejsou uznatelné, půjdou také za městem. V tuto chvíli je tam na mzdách kolem sedmi milionů korun, ale už se nemluví o sociálním a zdravotním pojištění, takže máme další čtyři miliony, které jdou za městem.

Byla podle vás chyba, že zastánci projektu předem o chystané akci nediskutovali ani v rámci celého zastupitelstva ani myšlenku nepřednesli veřejně?
Dá se říci, že ano a za mlžení považuji především najmenování jakéhosi realizačního týmu, který je v evidentním střetu zájmů. To měla řešit firma BSK West Group, tak znělo zadání. Týká se to i stavebního dozoru a dalších věcí, které jsou předmětem výběrového řízení. Platí to i pro odměnu, o které je třeba jednat, a ne si ji předem sám stanovit.

V médiích se hovoří v souvislosti s centrem o tunelování. To jsou poměrně silná slova. Sám říkáte, že projekt jste neviděl a dokonce ani neexistuje. V čem je podle vás možné tunelování?
Spočívá především v tom, že se musely nastavit takto vysoké náklady a není cesta, jak je snížit. Znamená to, že nemohu dělat výběrové řízení s tím, že hledám firmu, která udělá projekt levněji, ale kdo to udělá levněji do sto padesáti milionů. Jakékoli zlevnění by ve chvíli, kdy se za těchto podmínek přizná dotace, mohlo znamenat, že se dostaneme pod stanovený limit, tudíž porušíme pravidla dotace a budeme muset všechno vrátit. V tom je ta šílenost, že se nejde za co nejracionálnějšími náklady. Nebezpečí je v tom, že jsou dány náklady, které se musejí proinvestovat, a v tom, že firma BSK West Group má ve svých rukách i výběrová řízení. Dělat za takových podmínek výběrové řízení, je neskutečně výhodný obchod. Není stejně tak možné, aby ing. Dostál z BSK West Group dělal manažera projektu a zároveň stavební dozor, vždyť tihle dva by si měli jít v dobrém slova smyslu po krku, aby se práce udělaly co nejkvalitněji a co nejlevněji.