Podnikáš v několika různých oborech. Čím jsi začal a co vlastně děláš? Tady v Prachaticích nebylo možné dělat jen něco, nelze se úzce specializovat. Původně jsme začali dělat zabezpečovací systémy tady v Prachaticích. Práce ale nebylo tolik, tak jsme začali dělat i silnoproudé rozvody. Přibylo ještě starání se o pult centrální ochrany. V poslední době jsme začali ještě rozvádět antény a satelity. Stíhat ale nelze zase úplně všechno, takže si budeme muset vybrat a vypadá to, že zůstaneme hlavně u slaboproudu, tedy zabezpečovacích zařízení a rozvody antén a satelitů. Asi se budeme více specializovat, protože není možné stihnout plně všechno. Uvidíme. Jde o několik oborů podnikání. Jak se dá tolik různých oborů naučit, tak aby člověk byl schopný nabídnout správné služby? Učit se člověk musí za pochodu. Jezdíme na školení, sledujeme nové trendy, vývoje a novinky veškeré techniky. A jak jsem k tomu přišel? Pracoval jsem jako živnostník pro jednu firmu, ale pak jsme se osamostatnili a udělali si vlastní firmu. Jsi mnoho let aktivním členem prachatického střeleckého klubu. Kdy jsi začal střílet a proč? Začalo to hned po revoluci. Byla možnost koupit si perkusní revolver, tehdy nebylo potřeba mít k němu zbrojní průkaz. Tenkrát jsem si první zbraň koupil a nechal si ji poslat domů dobírkou a maminka to málem nepřežila, když přišel balík za přibližně dvanáct tisíc korun – tehdy to byly velké peníze. Koupil jsem si totiž rovnou dva. Střílet se s perkusním revolverem mohlo ale jen na střelnici, tak jsem se tam přihlásil a už jsem u toho zůstal. Když přišla povinnost mít zbrojní průkaz dodělal jsem si ho a u střílení zůstal. Dnes tedy střílíš s jakými zbraněmi? Mám malou odstřelovačku, vojenskou pušku a občas western. Western je ale obrovský žrout času. Pro správný trénink je nutné vystřelit zhruba tři sta nábojů týdně, a to nejde, nemám na to čas. Navíc náboje se musí přebíjet. Co je vlastně western? Jde o sportovní disciplínu. Střílí se se zbraněmi, které se používaly na Divokém Západě, tedy pušky z druhé poloviny devatenáctého století nebo jejich repliky. Jsou různé kategorie, různý způsob střelby. Ale většinou se to odvíjí od toho, že vždy je v závodě několik ztečí a tam se najedou střílí z revolveru, opakovačky a brokovnice. Střílí se kombinovaně na papírové či kovové terče na různé vzdálenosti a čas. Podstatou je trefit se na různé vzdálenosti v co nejlepším čase. Sečtou se body, a ty se následně vydělí časem. Vyjde koeficient a podle toho se porovnává výsledek. Kdy jsi byl naposledy na takovém závodě? No, to bylo loni. Ale teď v polovině června se chystám do Starého Plzence. Tvůj otec je jedním z mála, kdo v Prachaticích svazuje knihy nebo časopisy. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys po něm firmu převzal? O tom jsem nikdy nepřemýšlel. V současné době je nereálné, aby se tím uživilo víc lidí. Té práce zase až tolik není. Co bude v budoucnu ale nevím. Možná. Určitě bych knihu svázat dokázal, to mě naučil ještě děda. Ale rozhodně by mi to trvalo podstatně déle než tátovi, který to dělá roky. K dědovi do dílny jsem chodil každý den ze školy a koukal mu pod ruce. Tátovi jsem ze začátku taky pomáhal. Navíc táta ale vše dělá ručně. Cena se od toho odvíjí. Velké desky už také řeže na elektrické mašině, zbylé stroje, které v dílně otec má, jsou z první republiky. Pak dědu zavřeli, a když ho pustili, tak je odkupoval od socialistických podniků jako šrot. Dodnes na nich otec dělá, nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. A jeho práci nelze srovnávat s průmyslovou výbornou. Když jsme u vazby knih, jaký je vůbec tvůj vztah ke knížkám? Abych se přiznal, za poslední rok jsem žádnou beletrii nepřečetl. Většinou čtu odborné materiály. Pravda je, že teď mám jednu knihu už tři měsíce rozečtenou. Je to knížka, kterou jsem četl někdy v roce osmdesát šest. Teď jsem se do ní pustil znovu, ale nemám čas. Maximálně ještě přečtu pohádku, když mě večer k tomu moji kluci donutí. Když pominu práci a střílení, zbývá ti ještě vůbec nějaký volný čas? Jakým způsobem odpočíváš? Času vážně moc nezbývá. Občas si jdu vystřelit. Ale většinou přijdu domů s stane se, že usnu. Jsi ale také předsedou osadního výboru ve Starých Prachaticích? Kdo tě tam nominoval? Kandidoval jsem do zastupitelstva města. Bývalý předseda pak za mnou přišel, abych to vzal po něm, ale to jsem nevěděl, do čeho jdu. Dnes jsem zaskočen, co všechno osadní výbor řeší. Mnohdy jde jen o zapeklité sousedské spory. Ale teď už máme plán, jen jde o to, zda budou peníze na rozvoj osad. Je to práce hodně, ale určitě z výboru neuteču.