Vodňany byly konečnou a rozhodně nedělaly ostudu svému jménu. Všude byla voda. Na hasičském záchranném sboru nám ukázali na mapách situaci. Byla drsnější, než připouštěla i ta nejbujnější fantazie. Do Blaničky nás dovezl odvážný dobrovolný hasič – taxikář.

Povedlo se mu to na druhý pokus. Mostek přes Zlatý potok totiž již neexistoval a místo potoka se valila voda šíře rozbouřené Vltavy. Starý kamenný most pod Protivcem povodeň přežil a byl také jediným místem, kudy jsme ještě stihli projet.

Spoušť a beznaděj

Když voda začala opadat, viděli jsme spoušť, kterou nadělala. Vyplavené domy a obchody, některým domům chyběly kusy zdí, chaloupka s novou střechou měla snad jen tu střechu, všude nánosy bahna a železniční trať měla koleje ve vzduchu, protože vodě se násep nelíbil a odnesla jej.

Celkový dojem byl ten, že tohle se nedá nikdy dohromady. Smekáme před lidmi, kteří, ač nejhůře postiženi, dokázali vše napravit. Dnes již není po povodni téměř ani stopy. Jedna stopa však zůstane navždy. Stopa v duších lidí. Není na první pohled vidět. Ale kdykoliv začne víc pršet, vždy se budou dívat s obavou na tu malebnou říčku Blanici, jestli je opět nechce připravit o jejich domovy. Každý doufá, že se to již nikdy nestane.