Co vás v kněžském povolání naplňuje a co byste rád lidem předal?
V kněžském povolání mě nejvíce naplňuje to, že mohu být Božím služebníkem a skrze svou službu vidět, jak Bůh působí v mnoha lidských životech. Mohu s lidmi společně zakoušet jejich radost a naději, smutek a úzkost a snad není nic opravdu lidského, co by nenašlo v mém srdci odezvu, alespoň doufám… Konkrétně je to především sdílení se ve víře, především s těmi, se kterými se setkávám pravidelně – při bohoslužbách, společenstvích nebo při návštěvách. Ale také otevírání a sdílení se v otázkách duchovního života s těmi, kteří hledají, nebo kterých se Bůh nějakým způsobem dotknul a oni se o něj začali zajímat, pozvali ho do svého života. Rád bych lidem předal zkušenost s tím, že Bůh je skutečně miluje a záleží mu na jejich životě, na jejich budoucnosti, na naplnění jejich života a že z Boží strany tenhle příslib platí a Bůh ho nikdy nezruší. Může to být ale pouze moje svědectví, k víře přivádí sám Bůh – je to jeho dar.

Náš stát je hodně ateistický. Čím by se tato situace podle vás dala změnit, aby se lidé začali zajímat více také o duchovní hodnoty?
Nevím, jestli je náš stát tak ateistický, jak se často říká, protože skutečný ateismus je také víra, víra že Bůh není, a to se všemi důsledky, jaké to pro lidský život a jeho budoucnost přináší. Myslím, že v naší zemi je spíš hodně lidí odmítajících církve, často s předsudky, a pak také dost lidí vůči duchovním otázkám lhostejných. A pak také bezpochyby dost lidí, kteří trpí falešnou představou Boha – tedy jaký Bůh je nebo není, a proto je pro ně nepřijatelný. Nejčastější překážkou je jednoduše nahlížený rozpor mezi tzv. Boží všemohoucností a existencí zla ve světě. Církev je bohužel pořád víc chápána jako karatelka a umravňovatelka, která je přitom „ctnostnou nevěstkou“, a může si za to z velké míry sama – tím jak se obrací ke zbytku světa. Spíš než by byla skutečně poslem osvobozujícího a radostného poselství lidem dobré vůle – v tom máme jasné rezervy! Nechci ale poučovat, tady platí, pokud chceš změnit svět, začni sám u sebe, a to bez odkladu…

Co si myslíte o dnešní době, lidech, co jim nejvíce schází?
Myslím, že všichni lidé touží po šťastném a naplněném životě, problém je v tom, že se jejich naděje často upínají takovým směrem, že na místo živého Boha postaví ve svém životě cokoliv jiného – druhého člověka, osobní úspěch, seberealizaci, uspokojování materiálních tužeb nebo nějaké užívání si. Nic z toho bezpochyby samo o sobě není špatné, ale pořád tu něco, nebo spíš Někdo podstatný chybí… „Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě Bože“ říká svatý Augustin. A navíc je tu také notná dávka skepse, černého pohledu na svět. Protože štěstí a lepší život nám neustále vnucují jak reklamy, tak politické slogany a přitom realita je často tak odlišná, navíc ještě podpořena všemi těmi negativními zprávami. Bůh nás osvobozuje od strachu, že v tomto životě budeme o něco ukráceni, nebo že náš život skončí krachem (smrtí) – tou největší hodnotou, kterou nám Bůh nabízí, ale není nějaký jednoduchý život, nebo život v růžové iluzi – ale sám Bůh – živý a blízký v naší přítomnosti skrze víru a jednou snad tváří v tvář.

Co je na povolání faráře nejzajímavější a co nejtěžší?
Na povolání faráře je nejzajímavější většinou to, co je nejtěžší… 

Bylo těžké rozhodnout se pro celibát?
Asi podobně jako pro manželství, nebo pro jakýkoliv závazný a odpovědný vztah. Ať tak, nebo onak, vždycky něco člověk ztrácí a obětuje ve prospěch většího dobra. K povaze lásky patří i oběť. Jakou cenu by měla naše láska bez oběti? Jistě na přirozené rovině je snadnější přilnout k lidskému protějšku, ale Bůh dokáže také mocně a něžně milovat! Kdo to zakusil, může to jistě potvrdit. Stejně jako v manželství ale přichází také doba věrnosti a trpělivosti, tedy lásky prokazované v postoji důvěry a malých každodenních skutcích.

K čemu si myslíte, že opravdová víra člověka vede a jak ho promění?
K vděčnosti za dar života, ke vnímání krásy kolem sebe a to dokonce i tam, kde by ji člověk nehledal. Otevírá možnost prožívat Boží teď a přitom se zároveň těšit na naši budoucnost v Bohu. Víra je pozváním k účasti na Božím životě, tady a teď a zároveň cestou k plnosti Božího života. A je to Bůh, který má moc člověka proměnit, musíme mu ale k tomu dát souhlas, nechce nás znásilnit. A to je často z naší strany to nejtěžší, nechceme pustit otěže z našich rukou, sami lépe víme, co je pro nás dobré. Když se učíme říkat Bohu ano, a to je záležitost na celý život – a tady nestačí jen chodit do kostela – pak nás Bůh vede k dobrému a k radosti z toho, že tak můžeme mít účast na Božím díle.

V čem se vás Bůh nejvíce dotknul?
Bůh se mě nejvíce dotknul ve spojení Slova a hudby, ve spojení ticha a majestátu přírody, v jednoduchosti a hloubce liturgie a v také v setkání s každým člověkem, který neuzavřel svoje srdce – Bohu, druhým lidem. Pašijový příběh evangelií, vyprávějící o zrazení, zatčení, odsouzení, utrpení a smrti Božího Syna, Ježíše Krista, jsem nejsilněji prožil díky zhudebnění Johanna Sebastiana Bacha v Janových pašijích. Bez tohoto s vírou zhudebněného a prorozjímaného Božího slova už si nedokážu představit postní dobu. V tom, jak příroda a její fungování nás při bližším pozorování musí neustále zahanbovat a usvědčovat z naší pýchy domnělých „pánů tvorstva a výkvětu stvoření“ a jak moudrost v přírodě a jejích zákonech nepředstavitelně přesahuje naše přízemní a kořistnické zájmy. V jednoduchosti a prostotě toho tajemství, které odkázal svým učedníkům Ježíš, aby od té chvíle byl skrze kousek chleba a doušek vína neustále přítomen v kruhu svých učedníků. A nakonec skrze srdce každého člověka, který prahne po kráse, životě, spravedlnosti, lásce – Bohu – a usiluje o ně a nedá se odradit vlastní slabostí a neúspěchem.

Příští úterý bude na otázky P. Michala Pulce odpovídat Sieglinde Kraliková z Lenory.