Dnes odpovídá kapelník Dechového orchestru Prachatice a podnikatel Václav Franz z Prachatic.


Prachatičtí tě znají jako muzikanta. Kdy jsi vlastně začal s muzikou?
Tak to mi byly asi tři roky. Můj děda totiž hrával na harmoniku, a takovou malou harmoničku mi kdysi koupil od pana Krále z Pěčnova. Já se naučil jednu písničku a chodil jsem po Husinci a hrál jsem. Už tenkrát mě to začalo bavit. V šesti letech jsem pak rodiče přesvědčil, aby mě přihlásili do lidové školy umění. Tam jsem se učil až do svých osmnácti let. Začal jsem na akordeon, pak jsem hrál na baskřídlovku. Pak jsem hrál dva roky na vojně u hudby československého vojenského letectva. Po vojně jsem se ale vrátil zpátky do hudební školy na přání tehdejšího ředitele Vojty Trnky jako učitel a učil jsem asi pět let. Pak jsem v roce 2000 převzal po panu Markovcovi orchestr a tomu dělám kapelníka dodnes.

Nejsi ale vystudovaný učitel, co jsi vlastně studoval?
No to nejsem, vystudoval jsem průmyslovku. Pravda je, že v době, kdy jsem učil, snažili se mě k tomu mí kolegové a známí přesvědčit.

Takže hudba byla a je jen koníčkem, kde jsi pracoval a proč jsi vlastně přestal učit?
Pracoval jsem jako konstruktér v tehdejší Klimě, pak také v STS Těšovice a ve stavebním podniku. Mezi tím jsem začal ještě podnikat.
A v hudebce jsem skončil, protože jsem to už časově nezvládal. Skončil jsem v půl čtvrté v práci, a pak čtyřikrát v týdnu od čtyř do osmi učil, to se prostě nedalo stíhat.

Kdy jsi začal podnikat a proč?
Firmu jsme založili s manželkou v roce 1993, vyráběli jsme konfekci. Pak jsme ale zase skončili a já začal podnikat sám. Založil jsem bezpečnostní agenturu a dnes mám sto padesát zaměstnanců na třetině naší republiky.
Nelákalo tě zůstat u hudby a dělat ji profesionálně nebo alespoň zůstat v hudební škole a učit?
Lákalo, to jo. Baví mě to dodnes. Jenže hudba je krásný koníček, ale těžký chleba. Mám spoustu kamarádů, kteří hrají v divadlech, filharmoniích nebo symfonických orchestrech a vím, že si musejí přivydělávat jako učitelé například v hudebních školách. Z těch důvodů jsem si řekl, že to profesionálně dělat nebudu.

U orchestru jsi ale zůstal. Proč?
To mě baví. Každý týden se scházíme na zkouškách. Už jedenáct let nemám žádný volný pátek. Pak jsou pravidelné koncerty. O prázdninách jezdíme hlavně do zahraničí, vystupujeme na slavnostech. Letos budeme mít výroční koncert – po dvaceti letech.
Na orchestru se mi se líbí, že dnes v něm účinkují již tři generace muzikantů. Těm nejmladším je deset jedenáct let. Já sám už patřím mezi ty nejstarší. Je úžasné vidět, jak hrají rodiny, fajn je, že hraje táta se synem a táta dává rady tomu svému klukovi. To je úplně to nejlepší, když si to děcka mohou vyzkoušet s těmi, kteří už něco umějí. Praxe je pro ně to nejlepší.

Dechovku letos vedeš už jedenáctý rok. Nenapadá tě někdy s tím skončit?
Tak o tom přemýšlím každý rok alespoň třikrát. Nabízím někomu taktovku nebo alespoň spoluúčast, ale nikdo jí nechce. Což je vlastně logické. Není to jen o taktovce. Musím shánět repertoár a sehnat skladbu, která je rozepsaná pro padesát lidí tak, aby jí zahráli amatéři, není nic jednoduchého. Ještě se to musí líbit a lidé to musí chtít poslouchat. Každý rok najezdím tisíce kilometrů, abych sehnal noty. Dnes se noty musejí kupovat. Jde hodně o organizaci. I když teď, když jsem pod pedagogickou školou, tak mi hodně pomáhají Tonda Krejsa a Vašek Kučera. Pravda také je, že když už nehrajeme pod ZUŠkou ale sami pro sebe, tak i muzikanti mi pomáhají. Je to úplně jiné.

Co obnáší finanční stránka dechového orchestru?
Je to hodně peněz. Museli jsme koupit novou bicí sekci. Ale musím přiznat, že jsme dostali od města peníze na pořádání výročního koncertu k dvaceti rokům našeho trvání. Ale v září musíme vrátit do ZUŠky zvonkohru, a ta nás bude stát asi osmnáct tisíc. Letos máme ale ještě třicet tisíc od sponzorů a něco také od města Prachatice. Takže letošní rok je rozhodně zajištěn. Navíc mám zprávy, že Česká televize v Ostravě s námi počítá do jednoho z dílů dokumentu o dechových orchestrech. Další kontakty sháním také v zahraničí, takže se o prázdninách ještě někam vypravíme. Chybět ale nebudeme ani na letošních Slavnostech solné Zlaté stezky.

Říká se, že vaše rodina je hodně rozvětvená a každý z vás na něco hraje. Dáte dohromady nějaký ansámbl?
Je to tak, že každý z naší rodiny hraje, i když nevím, jak je to možné. I můj otec si na harmoniku na rodinných oslavách rád zahraje. Byl jsem u toho, když se moje sestry učily a já se snažil jim radit. Ale do ničeho podobného bych se nechtěl pouštět. I když sestry si před několika lety koupily nástroje, daly se dohromady a není týden, aby někde nevystupovaly.

Příští úterý bude na otázky Václava Franze odpovídat Karel Talafous z Ostrova.

Václav Franz:
Narodil se v roce 1967. Vystudoval průmyslovku. Od roku 1993 podniká. Před dvěma lety ukončil Vysokou školu podnikání v Ostravě. Je podruhé ženatý. S manželkou Martinu mají pět dětí. Tři jsou jeho vlastní. Jedenáct let diriguje Dechový orchestr Prachatice.