Chtěl jste být už jako kluk divadelní režisér? Co Vás nakonec přimělo k rozhodnutí podat přihlášku právě na obor divadelní režie?
Určitě ne. Byl jsem rodiči směřován mimo obor divadla, protože oba byli zaměstnanci Jihočeského divadla. Nepovedlo se, a tak jsem se postupně přes pantomimu a činoherní herectví propracoval až k režii. K rozhodnutí podat přihlášku na Divadelní fakultu AMU mně přivedla paní Jarmila Černíková – Drobná. Viděla mou první režii a řekla, abych to zkusil. A tak jsem to zkoušel. Třikrát. Potřetí se to podařilo.

Již delší dobu je Vaše jméno spojováno s porotou divadelní přehlídky Štít v Prachaticích a také s prachatickými divadelníky. Jak vlastně tyto spolupráce začaly?
Oslovil mne Vráťa Škorpil, zda bych nezkusil režii se ŠOSáky. Soubor byl tehdy v tvůrčí krizi a potřeboval radikální „umělecký“ řez. Zpětně hodnoceno začala tím nová etapa ŠOSu. Nechci hodnotit jaká. To mi jaksi nepřísluší. Vím jen, že když ŠOS potřebuje radikální „umělecký“ řez, obrací se zatím na mne, a tak do sebe navzájem „řežeme“ a zatím nám to vyhovuje a líbí se nám to. Dalším dokladem interního řezu je poslední inscenace „Lásky hra osudná – THE BEST OF!“. U Štítu to, myslím, šlo také přes ŠOS. Tuším, že letos je to již podesáté. Mrzí mě jen, že ŠOSáci nemohou soutěžit, ale je to taková řekněme „krásná ztráta“ – taková „daň ze zisku“.

Prachatičtí ŠOSáci si od chvíle, kdy jste se jako jejich režisér stal porotcem na Štítu, už nezahráli. Nemrzí Vás to tak trochu?
Vidíte, aniž bych znal další otázku, sám jsem na ni odpověděl. Jen dodám, že párkrát si zahráli, ale nesoutěžně.

Jak moc se podle Vás změnila v uplynulých letech kvalita prachatické přehlídky a amatérského divadla vůbec?
Nemohu říci, že by úroveň klesala nebo stoupala. Nemohu ani říci, že by se její úroveň pohybovala v nějakých pravidelných křivkách. Každá sezona je jiná, individuální, svým způsobem jedinečná. To je amatérské divadlo, a tak by se mělo vnímat. Doufat, přát si a dělat maximum pro to, aby se objevilo něco výjimečného. A někdy se tak opravdu stane.

Dá se odhadnout, kam míří amatérské divadlo dál?
Současná tendence divadelního počínání je tzv. „bavení diváka“. V dramaturgii amatérských souborů převažují lepší i horší komedie. Konstatuji to, nekritizuji to a svým způsobem to respektuji. Samozřejmě to není cesta k nějakému rozvoji ideovému. Na druhou stranu je to cesta k rozvoji řemeslné úrovně, jak režijní, tak i herecké práce. Pokud dojde k volbě kvalitní komedie a pokud nekopírujete nějaké agenturní představení, které jste viděl ve městě či obci.

S prachatickými divadelníky spolupracujete již sedmým rokem. Kam jste za tu dobu pokročili?
Snad k tvůrčí svobodě. K tomu, co je pravou podstatou umění. Snaha něco sdělit.

Jako profesionální divadelní režisér můžete srovnávat. V čem se liší Váš přístup k hercům profesionálům a amatérům a naopak?
Pro mě v ničem. Pracuji stejnými principy. Je to pouze otázka míry.

Vaše inscenace přijímalo vždycky publikum dost rozdílně. Jak reaguje na Vaši nejnovější Lásky hru osudnou?
Myslím, že rozdílně ji vnímala odborná nebo rádoby odborná veřejnost. „Lásky hra osudná“ svým tématem spojuje všechny do jednoho šiku. Téma divadla je pro ně natolik osobní, že v inscenaci nacházejí sami sebe a kladou si obdobné otázky jako my.

Každý má svůj sen. jaký je ten Váš?
Nerežírovat!


Příští úterý bude na otázky Jaromíra Hrušky odpovídat Jan Šíp.