Tentokrát na otázky odpovídá ředitelka Kulturních a informačních služeb Prachatice Jaroslava Vlčková.

Původem nejste z Prachatic, co Vás sem zaválo a kdy?
Nepocházím z Prachatic, ale z blízké vesnice Vitějovice. Do Prachatic dojíždím už od dob základní školy. Poté jsem tu navštěvovala gymnázium a dojížděla do zaměstnání. Většinu známých nám tady a dá se říct, že jsem tu prožila celý život, takže změna bydliště na Prachatice byla pro mne už jen drobná kosmetická úprava.

Od kdy pracujete v městském divadle, potažmo v městských kulturních službách?
V městských kulturních službách pracuji (s krátkou přestávkou) od roku 1990. Tomu ještě předcházela práce několikaletá práce na odboru kultury tehdejšího okresu. Odtud jsem dobrovolně odešla do kultury městské. K tomu trochu neobvyklému rozhodnutí mě vedla chuť být méně úředníkem a více si užít té praktické kultury.

Jako ředitelka KIS jste přihlížela rozsáhlé rekonstrukci městského divadla, jak se vám dohlíželo na party řemeslníků. A hlavně jak jste s rekonstrukcí divadla spokojená? Co byste udělala jinak vzhledem k provozu?
Jako ředitelka KIS jsem přímo na rekonstrukci divadla nedohlížela a naštěstí zejména ne na party řemeslníků. To bylo úkolem odboru investic města. S rekonstrukcí divadla se některé věci zlepšily, jiné provoz trochu zkomplikovaly. Především se zmenšilo množství úložných a provozních prostor, které nám chybějí, zhoršil se i kontakt s návštěvníky, díky přestěhování všech kanceláří do zadního traktu v Horní ulici. Vylepšilo se naopak mnoho technických věcí a vybavení. Všechno má většinou svá pro i proti.

Připravujete kulturní program ve městě. Máte ještě chuť vyrazit na nějaký kulturní program, který jste připravila?
Kulturu mám opravdu ráda a vždycky se na chystané akce těším. Někdy ovšem přijde v ten daný den trochu únava (zvlášť, když se třeba jedná o třetí dlouhý večer v pořadí) a to se mi zdá, že už je třeba síly vědomě mobilizovat. Ovšem naopak, když nastane situace, kdy se krásně propojí dohromady dramaturgický výběr pořadu, evidentní uspokojení návštěvníků a radost a nasazení vystupujících, je to tak úžasně uspokojující pocit z práce, že snad ani nelze slovy popsat. To pak vynahradí všechny starosti a únavu a dodá síly do dalších dní.

Jak je těžké dostat „umělce z Prahy“ do malého města jako jsou Prachatice? Jezdí rádi, nebo se rádi nechávají přemlouvat?
Jak kdy. To přemlouvání někdy v začátcích bývá. Ovšem (i když vím, že samochvála smrdí) musím říct, že většinou, když už přijedou, chtějí se do Prachatic rádi vracet. Ať už si chválí skvělé poučené obecenstvo nebo dobré podmínky a přijetí v našem divadle.

Zbývá vám při vašem pracovním nasazení ještě nějaký volný čas? Stihnete se věnovat svým koníčkům? A jaké jsou?
Moc času mi už nezbývá, ráda bych toho stihla mnohem víc. Něco si odkládám do budoucna – třeba víc cestování a také si slibuji, že budu ještě víc číst. Některé koníčky beru jako součást práce, to když do divadla a na koncerty chodím jinam (tam si víc užiju, odkládám zodpovědnost a jen si vše prožívám jako běžný návštěvník). A z dalších koníčků nesmím zapomenout na oblíbené hodiny angličtiny, které si s kamarády - spolužáky užíváme každou středu, pokud není představení. I ty jsou pro mě životabudičem.

Není to tak dlouho, kdy jste stala babičkou. Jak rozmazlujete své vnouče?
Mám zatím jednu vnučku – Terezku. Jako jedináček už moc rozmazlovat nepotřebuje, ona už dost je. Přesto si tu možnost rozmazlování užívám, maminka Věrka to potom musí srovnat. Tak už to chodí. Ale i ty chvíle s Terezkou patří k tomu, čeho je zatím málo a čeho si v budoucnu snad užiju víc.

Jaroslava Vlčková
Narodila se v roce 1952 v Prachaticích. Vystudovala prachatické gymnázium. Pracovala na tehdejším Okresním národním výboře. Hned poté pak začala pracovat na městském kulturním středisku. Vychovala tři děti: Honzu, Petru a Tomáše. Má vnučku Terezku.