Jste šumavským rodákem. Jaké jsou Vaše vzpomínky na dětství, neměl jste v souvislosti s kořeny Vašich rodičů nějaké negativní zážitky?
Ano, jsem skutečně šumavským rodákem, narodil jsem se v roce 1946 v Nové Peci. Po několika málo letech jsme se s rodiči a dvěma sourozenci nuceně přestěhovali do nedaleké Želnavy, kde jsem prožil svůj celý dosavadní život. Proč nuceně, o tom v několika příštích řádcích. Mé dětství a následně i mládí poznamenaly dvě negativní skutečnosti. Tou první bylo to, že můj otec musel za války v protektorátu narukovat do německé armády, za což byla celá rodina po válce onálepkována jako nespolehlivá. Důsledky toho si jistě každý domyslí. Druhou skutečností bylo to, že můj strýc, otcův bratr, spolupracoval nějakým způsobem se skupinou Josefa Hasila, po prozrazení z činnosti této skupiny musel „zmizet za kopečky“, aby se vyhnul zatčení a těžkému kriminálu. To byl ten důvod, proč jsme se museli přestěhovat do Želnavy, abychom byli dál od státní hranice. Otec musel ve svých 34 letech narukovat na 2 roky k tzv. Černým baronům, aby byl pod kontrolou. Matka se třemi dětmi na krku zůstala na všechno sama. To skutečně nebylo lehké období a nemám na to hezké vzpomínky. V té době jsme byli pod stálou kontrolou nejen státních orgánů, ale i některých aktivních a všímavých spoluobčanů. Ale protože nic netrvá věčně, zlé časy pominuly a Šumava zůstala naším domovem.

Jak se cítil mladý člověk žijící ve stálé konfrontaci s železnou oponou?
Jak známo, mladí lidé si větší problémy až tak nepřipouštějí, my jsme samozřejmě nebyli jiní. Politika mě tehdy nijak zvlášť nezajímala, věci jsem bral tak, jak přišly. Samozřejmě, že mě velice pobouřil vstup cizích armád do republiky, který zabrzdil v té době slibně se rozvíjející tzv. demokratizační proces tehdejšího socialismu s lidskou tváří v čele s Dubčekem a Svobodou. Já sám jsem měl v tu dobu trochu jiné starosti, plánovali jsme s mou nastávající manželkou svatbu, kterou jsme uskutečnili v říjnu 1968 a v manželství, které dosud trvá, jsme společně vychovali 3 děti. V souvislosti se životem za železnou oponou se musím zmínit, že se mi v roce 1981 podařilo získat tzv. devizový příslib, který byl podmínkou pro vycestování na západ, čímž mi bylo milostivě umožněno navštívit příbuzné v západním Německu, ale pouze se svou matkou, bez rodiny. To byl myslím, po politických vraždách a perzekucích, další velký zločin režimu, že od sebe ostnatým drátem rozdělil tisíce rodin. Další návštěvu se mi již za minulého režimu nepodařilo uskutečnit, i když jsem o ní ještě několikrát usiloval. Také proto jsem s úlevou přijal změny v listopadu 1989.

Převážnou část života jste strávil v zemědělství. Vidíte rozdíl mezi hospodařením tehdy a dnes?
Ano, prací v zemědělství jsem strávil celý svůj aktivní život. Po absolvování tříletého studia na zemědělském učilišti v oboru pěstitel – chovatel a zemědělský mechanizátor, jiných možností díky minulosti asi nebylo, jsem pracoval jako traktorista do roku 1972 na provozu Státních statků zde v Želnavě. Tehdy mi bylo nabídnuto ze strany podniku, abych si zvýšil kvalifikaci, což jsem přijal a absolvoval v letech 1972 až 1973 zkrácené jednoleté studium SZTŠ v Českých Budějovicích zakončené maturitou z odborných předmětů, a tím jsem získal střední odborné vzdělání. Následně začala moje kariéra THP, převážně jsem zastával až do roku 1985 funkci agrotechnika. Od roku 1985 jsem zastával funkci vedoucího provozu v Želnavě statků Volary až do roku 2005, to již byla Zefa Volary s.r.o., kdy mi bylo s díky oznámeno, že v rámci snižování a omezování výroby již se mnou není nadále počítáno. Při této příležitosti musím ještě podotknout, že v rámci st. statku Volary jsem byl asi jediný vedoucí provozu bez stranické příslušnosti. Takto neradostný byl tedy závěr mé pracovní kariéry v zemědělství po 41 letech praxe a nabytých zkušeností. Za dobu svého působení v zemědělství jsem na své kůži zažil postupný a intenzivní rozvoj zemědělské výroby a technologií, zvláště po vzniku St. statků oborový podnik Šumava v průběhu 70. a 80. let, ale následně i postupnou devastaci a likvidaci zemědělství. To, že zde v tomto regionu nějaké zemědělství existovalo, nám dnes připomíná pouze několik málo stovek kusů dobytka na pastvinách, který již neví, co je to střecha nad hlavou v zimním období, a také chátrající zemědělské stavby a cele farmy, které hyzdí šumavskou krajinu. Zemědělství k Šumavě patřilo, patří a patřit bude!

Byl jste dlouho starostou Želnavy. Co bylo Vaše krédo a hnací silou pro tuto službu?
Do komunální politiky, pokud se tomu dá politika říkat, já osobně si myslím, že na malých obcích ne, jsem vstoupil v roce 1990, kdy jsem přijal kandidaturu do obecního zastupitelstva a následně jsem byl zvolen starostou obce. Nakonec z toho bylo dlouhých 20 let, tedy 5 volebních období. Funkci starosty jsem vykonával jako neuvolněný, takže jistě ne kvůli finančnímu prospěchu. Začátky byly dosti náročné, byli jsme bez zkušeností, ale postupem času se situace zlepšovala a služba ve prospěch spoluobčanů se začala stávat mým opravdovým krédem, a protože řešení problémů bylo mým denním chlebem v zaměstnání, dokázal jsem postupně řešení problémů skloubit i s problémy vzniklé se starostováním. Samozřejmě, že to bylo období náročné na čas, což vyžadovalo plnou podporu manželky a vlastně celé rodiny, a také mých nejbližších spolupracovníků jak na obci, tak i v zaměstnání. Na otázku, co pro mne bylo hnací silou pro tuto službu, mám jednoznačnou odpověď. Jsou to mimo jiné odpovědnost, svědomitost a dlouhodobé zkušenosti práce s lidmi. Pomocí těchto vlastností jsem vždy přistupoval k řešení úkolů, které jsem na svá bedra přijal. Závěrem bych chtěl konstatovat, že jsem člověk přímý, nikdy jsem se neuchyloval k nějakým lstím, úskokům a podrazům. Právě s těmito negativy jsem se setkal při posledních volbách, taktéž pro mne vítězných, rozhodl jsem se složit mandát zastupitele a již se na vedení obce a práci v zastupitelstvu nepodílet.

S jakými pocity se díváte na současný komunální vývoj?
Pokud máte na mysli současný komunální vývoj přímo zde v Želnavě, tak to uvidíme v blízké budoucnosti. V novém obecním zastupitelstvu jsou převážně mladší a méně zkušení lidé, kterým však nechybí elán a nadšení pro tuto práci, takže budu jedině rád, pokud se jim práce bude dařit. Je to v zájmu obce, takže uvidíme. Pouze mám trochu obavy o osud budovy bývalé školy, kterou, jak známo, mělo zastupitelstvo v úmyslu, a už se na tom i pracovalo, zrekonstruovat za pomoci evropských financí. To se však neuskuteční, a tak se bojím, že budova na návsi se postupem času změní v ruiny.

Jakou budoucnost čeká Šumavu, a jakým směrem by se mělo usilování Šumaváků upínat?
Jak známo, na Šumavě jsem se narodil, na Šumavě jsem prožil celý život, Šumavu miluji i se všemi problémy, se kterými se potýká. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být při tom, co se v posledních letech dělalo pro její záchranu, protože nebýt starostů a jejich nekompromisních postojů, myslím, že by situace byla ještě horší. V lepší časy Šumavy věřím zvláště teď, kdy na post ředitele NPŠ byl jmenován Dr. Stráský, jehož postoje velmi dobře znám z působení ve funkci předsedy rady NPŠ, ale lehké to rozhodně mít nebude. Pro tento kout Šumavy je velmi důležité, aby sem jezdilo co nejvíce turistů, a to nejen v létě, a proto je nutné vytvořit podmínky. Přilákat turisty i v zimě, která je zde dost dlouhá, znamená vybudovat minimálně lanovku spojující Novopecko s Hochfichtem, nejlépe nějaký rozumně velký lyžařský areál na Smrčině. To si myslím, že by zdejší šumavská příroda ještě unesla a pro zlepšení zaměstnanosti, která je zde více než mizerná, by to znamenalo mnoho, zvláště pro místní obyvatele, kteří zde žijí a za prací, pokud jí vůbec mají, musí dojíždět za velmi nízké až minimální mzdy, což jistě nepřispívá k jejich spokojenosti. O co lepší by byla situace, kdyby ve Volarech fungoval bývalý dřevozpracující závod, třeba pod správou NPŠ. Ale to už je pasé.

Příští úterý bude na otázky ve Štafetě Prachatického deníku Jaroslava Vlčková z Prachatic.