Známe se již léta a tak mne napadlo, že vůbec neznám Tvůj „původ“?
Původem, pokud se to tak dá nazvat, jsem jen Jihočech. Rodem ze Sezimova Ústí. Na teď již domovskou Šumavu jsem připutoval už v roce 1964. Na tzv. umístěnku po dokončení studií na tenkráte Pedagogickém institutu v Českých Budějovicích s aprobací ruský jazyk a tělesná výchova. Do kdysi vzdáleného a neznámého pohraničí se tenkrát mnoha absolventům nechtělo. Tak jsem dostal téměř jistou šanci se dostat za sněhem. A toho kdysi bývalo na Šumavě více než dost. Dodnes mám rád zimu a sníh, a tak jsem si ty své běžky mohl využívat více než dost. Dnes se tedy určitě necítím na naší Šumavě jako nějaká „náplava“. A musím říci, že je to tu jako doma, čím dál tím lepší. Byť už mám několik let za krkem penzi.

Co Tě přivedlo k běžeckému lyžování a kdy to bylo?
Už jsem dobrovolně prozradil, že sníh je mé hobby. K běžeckému lyžování jsem byl vždy a vždy budu zarputilý staromilec. Nikdo mi ani dnes nevyvrátí myšlenku, že Šumava byla a je pro pohyb na běžkách v naší republice tím nejkouzelnějším místem. Problémy s „železnou“ oponou a i novou „zelenou“ oponou mne v tom jen utvrzují. Kolik je nyní k vidění krásných šumavských míst za optimistické náklady a přiměřeného fyzické úsilí! Kdo znal tuhle naši Šumavu před 40 lety a vidí ji dnes, v létě i v zimě, měl by si i spokojeně oddechnout. Dudy a nebe? A určitě si „zanadává“, kolik by se toho dalo ještě udělat. Motat se v zimě po Šumavě na běžkách mne jako tělocvikáře nemohlo jen bavit. Určitě jsem pomýšlel přitáhnout ke krásám zimní Šumavy především ty mladé, nové obyvatele, tedy především žáky mé mateřské školy, dnes ZŠ TGM Vimperk. Jsem rád, že se mi podařilo zapojit některé své žáčky do lyžařského oddílu TJ Šumavan Vimperk, který vedla legenda vimperského lyžování, František Dolejší. Pořádáním různých tradičních i netradičních letních a hlavně zimních závodů v místě a okolí se začala i další tradice běžeckého lyžování ve Vimperku.

Byl jsi u zrodu sportovních tříd. Jak na to vzpomínáš a co říkáš tomu, že jejich zázemí v bývalé škole na Nových Hutích, které jste jako „sportovky“ využívali v míře vrchovaté, je dnes prodané?
Vznik dnes už bohužel neexistujícího principu tzv. sportovních tříd na ZŠ byl poplatný tehdejší politice státu v péči o talentovanou mládež. V rámci souboje nového socialistického bloku se zaostalým kapitalistickým západem bylo třeba vítězit i na sportovním poli. Politika našla metodiku a finanční prostředky, jak naše mladé talenty kvalitně připravit na všechny budoucí vítězství na světových sportovních kolbištích. Systém sportovních tříd dostal do vínku atletiku, gymnastiku, plavání a běh na lyžích. Sportovní třídy ve Vimperku pro běh na lyžích byly do Vimperka, díky výsledkům na republikové úrovni, mnoha tehdejšími orgány schváleny na školní rok 1971/2. Tak vznikla první sportovní třída pro žákovské ročníky 1960/61. Do starého vybavení jsme slavnostně zakoupili „krásné“ běžecké lyže z dovozu – Strela a Visu. Dnes je to poezie. Dřevěná skluznice a Skare. Za 4 roky tu najednou byly 4 třídy s 80 žáky, lepšími či horšími běžci na lyžích. Není tu místa rozebírat jejich celoroční život, ale jen si vezměte, kolik bylo třeba materiálu, že se na trénink za sněhem muselo jezdit „nahoru“ zvláštními autobusy nejméně 2x týdně. A kolik dalších učitelů či trenérů tu muselo na takové kvantum dětí být k dispozici. Není tedy divu, že sportovní třídy potřebovaly „nahoře“ nějaké zázemí. Díky podpoře tehdejších orgánů se podařila investice do zprovoznění bývalé školy v Nových Hutích. Tohle řešení jistě velmi pomohlo k rozvoji nejenom vimperského lyžování. Lyžařských školních výcviků tu zažilo mnoho ročníků škol nejen z okresu Prachatice. Potřebná „sametová“ revoluce však objevila i jiné věci. Postupem času se škola v Nových Hutích stala „ekonomickým“ bramborem mezi OŠ ONV Prachatice, Okresním domem pionýrů a mládeže Prachatice a nakonec i MŠMT. Co bude dál, těžko říci. Doba se mění a je asi jedině možné se domnívat, že k lepšímu. Když už jsou ty peníze až na prvním místě.

Vychoval jsi si, respektive za tvého „šéfování“ ve Ski klubu Šumava vznikl velmi solidní organizační tým . . .
Toť otázka. Rozhodně jsem ty dospělé nemohl vychovávat. Spíše je jen přitáhnout k činnosti či činnostem, které ta naše lyžařská „fabrika“ potřebovala. A tak se na všech možných potřebách žáků a dorostenců tříd a klubu střídali trenéři, učitelé, rozhodčí, bafuňáři, lékaři. Ani se mi to nechce počítat, i když si všichni, kdo se jakoukoli měrou podíleli na téhle činnosti, zaslouží přinejmenším zlatou medaili. Osud je krutý, mnoho skutečných šéfů už tady není a lyžují si někde „nahoře“ a jejich jména a práce doufám nezůstanou zapomenuta. Dnes ve Ski klubu Šumava, který v současné „moderní“ době a situaci v péči o talentovanou mládež funguje, existuje opět velmi zapálený a jistě schopný tým. Svědčí o tom nejen velmi dobrá spolupráce se ZŠ TGM Vimperk a SG Vimperk, ale i výsledky našich svěřenců v republikových lyžařských soutěžích. Mne už může jen těšit, že se do práce kolem našeho lyžování zapojují i bývalí žáci a se svými dětmi pokračují v tradici, kterou jsme už kdysi dávno nastartovali. Nakonec i já jsem zcela dobrovolně „protáhl“ sportovními třídami všechny své čtyři děti. A syn je teď předsedou klubu.

Vrátím se ale o 20 let nazpět. Všichni začali v té době podnikat, nebo jezdit za prací do Německa. Nebýt Tvého každodenního „bafuňaření“ ve Ski klubu, zaniklo by asi a možná i vimperské lyžování . . . 
Před dvaceti lety jsme si všichni možná mysleli, že si i v tom našem lyžování konečně budeme moci dělat možné i nemožné po našem. Čas přinesl pro lyže mnoho změn. Skutečně, řada trenérů svobodně „odešla“ za prací nebo do soukromých aktivit. Dobrovolně, s vizí, nebo kdo ví? Oddíl lyžování při TJ Šumavan Vimperk se patrně zákonitě osamostatnil a vznikl spontánně Ski klub Šumava. Sportovní třídy setrvačností dějin skončily se státní podporou a zůstala otázka, jak dál. Zůstala spolupráce se školami a jako další základ namísto státu zůstali jen „domácí“. Vzniklo Skiraplé, oddíl pro nejmenší, školička pro budoucí lyžaře Ski klubu Šumava. Určitě se to povedlo, neboť po kratší době odmlky se Ski klub Šumava opět objevil v běžeckém lyžování jako důstojný konkurent baštám českého lyžování. Určitě si nemyslím, že jakýmkoli mým „bafuňařením“ jsem zachránil vimperské či dokonce jihočeské lyžování. Ale možná, že s mnoha dalšími zapálenými lidmi jsem aspoň trošku k něčemu pozitivnímu přispěl. Za čtyřicet let v branži udělá každý něco pozitivního a každý, ať chce nebo nechce, něco „zvrtá“. Na postarší kolena mne teď spíš mrzí současný stav našeho jihočeského lyžování. Před 10 – 20 lety se etablovalo v běžeckém lyžování 10 – 14 běžeckých klubů v kraji. Dnes stačí dlaň jedné ruky. Za mnoho mohou peníze, ale svoboda pohybových aktivit si vybrala svou daň. Klobouk dolů před všemi, kteří už řadu let dokážou přivést do běžecké stopy mnoho dětí a ze závodů krásná, tvrdě zasloužená umístění. A jsou to i medaile.

Jak jsi spokojen se zázemím pro běžecké lyžování ve Skiareálu Vodník ve Vimperku?
Znaje naše lyžování dlouho a dlouho, velmi. Dnes je to splněný sen, zítra to bude zase jen málo. Nároky ve všech oblastech stále stoupají, což je jistě dobře. Čas je vzácný pro všechny, u nás i pro trénující. Trénovat v podstatě „doma“ je i ekonomicky výhodné. Přesto je dobré si uvědomit, kolik toho ještě na Vodníku pro alespoň optimální zázemí provozu, chybí. Investice jsou jedna věc, jejich naplnění je věc daleko složitější. Určitě je velmi podstatné, že Vodník slouží všem občanům města jako sportovní a oddychové zázemí. Důležité je, že město vede i svůj Vodník v patrnosti. A pak je zase důležité nejen snít, ale také se přičinit.

Stoupneš ještě někdy na úzká prkénka a protáhneš tělo?
To je na tělo. Už bohužel nejsem takový Jura. Rád bych, ale trápí mě záda. Radši si pinku tenis s podobnými penzisty a potrápím tělo všemožným „bafuňařením“ u našeho klubu. Když už mám tolik času. Zase bude Šumavský skimaraton, 26. ročník. I s ním jsem kdysi začal. A tak buďme rádi za každý povedený úspěch a taky „za každé ráno“.


Příští úterý bude na otázky Karla Hudečka odpovídat Jiří Ondřich z Vimperka.

Karel Hudeček
Narodil se v roce 1943 v Sezimově Ústí. Vystudoval Pedagogický institut v Českých Budějovicích a v roce 1964 začal učit ve Vimperku na dnešní ZŠ TGM. V roce 1971 byl u zrodu lyžařských sportovních tříd ve Vimperku, kterými prošly všechny jeho čtyři děti.