Devátá třída je ztráta času, tvrdí Čeněk Adamec

Dnes odpovídá primář MUDr. Čeněk Adamec.

Máme více než 20 let od Sametové revoluce. Jste spokojen s tím, jak se naše společnost za tu dobu vyvíjela, a myslíte si, že jsme s nabytou svobodou dobře naložili?
Máme svobodu, to je nejdůležitější. Svoboda sama není zárukou úspěchu a štěstí, je jen šancí k jejich dosažení. A jestli jsme této šance využili? Myslím, že z velké části ano. Samozřejmě jsem nespokojen s řadou jevů našeho veřejného života a politické scény, ale nespokojenost s existujícím stavem věcí je přirozená a je hybnou silou pokroku a nápravy. Svobodná společnost se k lepšímu nikdy nevyvíjí rychle a přímočaře. To jen totalitní společnost se vyvíjí přímočaře, ale ta přímka má pak špatný směr.

Jaký je Váš názor na financování českého zdravotnictví?
Financování zdravotnictví je problém všude na světě. Nejde jen o nepoměr mezi zdroji a možnostmi zdravotnictví dané zdroje utratit. Problémem je racionální rozdělení zdrojů, ale daný problém souvisí i s hodnotami, které naše společnost vyznává, s mírou altruismu a solidarity. Myslím, že míra solidarity je u nás příliš velká a vede ke ztrátě zodpovědnosti a přílišnému utrácení omezených veřejných zdrojů. Mělo by, podle mého, dojít k určité korekci, k přenesení jisté části nákladů na pacienta. Určitě by to zvýšilo odpovědnost při čerpání zdravotní péče, ale také by to zvýšilo kvalitu zdravotní péče, kterou by pacienti začali vyžadovat. Je to dosti složité, ale pro ilustraci mého názoru několik jednodušších příkladů. Pacient by se měl podílet rozumnou, a to zdůrazňuji „ROZUMNOU“ měrou na léčení běžných nemocí, například mírným poplatkem za návštěvu svého praktického lékaře, významným poplatkem za návštěvu dalšího specialisty, kterého si zvolí. Za běžné léky by měl pacient platit rozumnou spoluúčast, za pobyt v nemocnici rozumný poplatek za nezdravotnické služby. Neměl by platit za náročnou léčbu a operace, které si nevybral, ale které jsou pro jeho život zásadní. Poskytnout zdarma léčbu, operaci, která vrátí zdraví, zrak nebo dokonce zachrání život, je projevem solidarity. Opakované návštěvy specialistů, shromažďování léků v kredenci, vyžadování zbytečných vyšetření, to všechno je jejím zneužitím.

Co by podle Vás měla především změnit reforma zdravotnictví?
Zčásti to naznačuji v předešlé odpovědi. Naše zdravotnictví není na úrovni západoevropských států. To je jen klišé, které zneužívají politici (i lékaři), když se jim to hodí. Pravda ale je, že ohromné sumy peněz, které zdravotnictví za posledních 20 let pohltilo, ho posunuly velmi blízko západoevropskému průměru. Jistě v technické úrovni, vybavenosti přístroji, v dostupnosti náročné péče a léků. V dohánění západu nesporně zaostává ocenění zdravotnických pracovníků a ti to vnímají čím dál víc jako nespravedlnost. Často ti, co pracují nejvíc, jsou nejhůře placeni a na druhé straně na zdravotním systému a veřejných penězích parazituje řada „lehkoživků“. Od reformy zdravotnictví očekávám obecně nápravu. Přechod od kvantity ve zdravotnictví ke kvalitě, racionalizaci a větší spravedlnost v rozdělování peněz, zvýšení osobní odpovědnosti ze strany všech zúčastněných.

„Děkujeme. Odcházíme.“ Dotkla se Vás osobně nějak tato výzva? Jaký je Váš názor na ni?
Tato výzva se mě osobně netýká. Jednak proto, že jsem již na konci své profesionální kariéry a v době nepříliš vzdálené odejdu tak jako tak do penze. Je zde ale ještě jiný důvod. Ta výzva je mi z duše protivná. Proč, když vyznávám pravicový a individualistický životní postoj? Především se postarat o sebe, svůj život, svou rodinu a své blízké. Teprve potom o druhé, o společnost, o veřejné blaho. Právo odejít kamkoli, kde mi bude lépe, je svaté a nezpochybnitelné. Proč tedy již neodešli? Proč k tomu potřebují schovávat se za výzvami postkomunistických šašků, exhibujících hejtmanů, prezidentů a odborářů? Nemohou to vyhrát, protože i jejich požadavky jsou neomalené. Mnozí couvnou a stanou se rukojmími svých ředitelů. Mnozí z těch, co necouvnou, budou existenčně postiženi. Vidím v tom nejen politickou naivitu a občanskou nedospělost, ale i určitý intelektuální deficit českého lékařského stavu.

Je dnešní vzdělávání mladých lidí zárukou toho, že budeme moci odejít v klidu do důchodu s tím, že budoucnost společnosti bude v rukou schopných a vzdělaných lidí?
Nejsem úplný pesimista a věřím, že společnost bude v rukou vzdělaných a schopných lidí a ne neschopných debilů. Spíš jde o to, jaký bude v budoucnu jejich vzájemný početní poměr. A zde jsem trochu skeptický. Množí se známky toho, že úroveň absolventů základních a středních škol se snižuje a že v mezinárodní konkurenci začínáme zaostávat. Jak to změnit? Nevím, nejsem expert na reformu školství. Snad několik osobních názorů, které ani nejsou příliš originální. Zrušit 9. třídu, je to ztráta času. Omezit počet středních škol, nabídka převyšující poptávku vede ke snížení kvality. Zavést všude přijímací řízení. Omezit rozsah výuky, méně je někdy více, na 1. stupni by se měly děti naučit především číst, psát a počítat. To ostatní také, ale to by klidně šlo i v hodinách čtení. Víc trénovat paměť. Já jsem se učil ve škole básničku nebo nějaký text nazpaměť určitě každý týden. Dnes se jich děti nenaučí za celou docházku ani tolik, kolik je prstů. Znát verše nazpaměť není jen ztráta času biflováním a už vůbec nestačí jen „vědět, kde to najdu“. A důležití jsou učitelé. Měli by být asertivní, kreativní, dobře placení, ne zmoření administrativou, byrokracií, schůzováním, zastrašení poručnickým systémem.

Jaký je Váš nejoblíbenější a nejefektivnější způsob relaxace?
To nemusí být totéž. Nejoblíbenější způsob je vyhovět své lenosti, válet se u televize a popíjet něco dobrého, eventuálně navštívit oblíbenou restauraci a klábosit s přáteli. Efektivnější a také oblíbený je rekreační sport, rád jezdím přírodou na horském kole a kochám se. Také rád cestuji, ale to chce čas a peníze a obojího není nikdy dost.

Příští úterý bude na otázky primáře MUDr. Čeňka Adamce odpovídat ředitel Základní školy ve Lhenicích Mgr. Karel Bican.