Že ani ty nejsi prachatická rodačka, to vím. Zajímalo by mě, jakým způsobem tě život zavál do Prachatic a jak dlouho ještě hodláš zůstat.
Ne, nejsem prachatická rodačka, narodila jsem se v Praze 5 –Radotíně a prožila jsem tam 27 let života. Nikdy jsem však k tomu městu neměla vřelý vztah. Vždycky mě to táhlo někam pryč. Blíž k lesu, k vodě, k horám . . . a k lidem, kteří jsou nějakým způsobem spojení se Zemí. Tenkrát jsem tomu ještě nerozuměla. Do jižních Čech a na Šumavu jsem – hlavně v dobách svých studií – jezdívala často, ale v té době mě ještě nenapadlo, že zde strávím minimálně stejně tak dlouhou dobu, jako v Praze. A vidíš? Už moc nechybí. První intenzivní setkání byla spojena s Chroboly a jejich okolím. Jednou jsem dokonce absolvovala cestu z Prahy do Chrobol a zpátky na kole. Pak následovalo nezapomenutelné roční bydlení v Nicově a nakonec jsem se ocitla v Prachaticích. Celá ta historie přesunu z Prahy do Prachatic je dlouhá, ale uvedu jednu výmluvnou historku, která hovoří za všechno. Poslední školní prázdniny jsem strávila jako průvodkyně na zámku Kratochvíle. Pro pražskou studentku to byla velmi exotická a tenkrát tak trochu záviděníhodná brigáda. Patřičně jsem si ji vychutnávala. Dny jsme trávili mezi Trnkovými loutkami, poslouchali překrásné Handelovy sonáty, koupali se v sousedních rybnících, chodili si za písničku pod okna netolické pekárny pro čerstvé housky, vedli s kastelánem v jeho undergroundové domácí knihovně dlouhé hovory o literatuře a jednou za týden měl každý průvodce svůj volný den. Všechny jsem je využila k výletu na kole. Ten poslední pondělní výlet jsem naplánovala podle mapy „kamsi“ do Prachatic. Pamatuji se, jak jsem se toulala po lesních cestách, trochu jsem bloudila, ale nakonec jsem projela Vitějovicemi, prohoupala se dalšími třemi kopci a kolem páté se ocitla na tom posledním, odkud se otevře překrásný a pro mě navždy nezapomenutelný osudový pohled na Prachatice. Zastavila jsem tam tenkrát nejen proto, že jsem nemohla chytit dech. Zastavilo mě tam něco mnohem silnějšího. Něco, co nemá jméno, ale něco, proč jsem tady. A tehdy jsem si vybavila slova bláznivé Libuše a říkala jsem si: „Vidím město, v němž bych jednou chtěla bydlet, žít . . .“ A tak tu, Luďku, bydlím.

A jak tu hodlám dlouho zůstat?

Dnes už to není o fyzické přítomnosti. I kdybych tu nebydlela, budu tu žít už napořád. Mám tu tolik vazeb, tolik přátel, vzpomínek, a také úkolů. Dokud je nesplním, neodejdu. To si tedy piš.

Zajímalo by mě, jak vidíš ty, coby autorská a vůdčí osobnost Dutamu, jeho budoucnost? Budete pozváni na nadcházející ročník 2011?
Dutam je součástí mého života. Je o setkáváních, o vztazích, o navazování přátelství, o pomoci, o sebepoznávání, o tvořivosti, o objevování věcí skrytých kdesi v hloubce srdce, je o sdílení radostí i smutků, je o toleranci i umění vést. Je to můj celoživotní učitel, o kterého bych nerada přišla, i když samozřejmě i on má právo jít svou cestou. Bude-li se mnou chtít spolupracovat, jsem tu nadále pro něj.
Co se týče Štítu 2011, věřím, že nám bude dána šance obhájit předloňský.

Za ty roky, co se známe, vím, jak se rodí hry i jejich nacvičování pro Štít. Bude pro nadcházející ročník vše ve starých kolejích, nebo budeš mít letos do Vánoc hru už napsanou?
Vtípky, vtípky. Pravda je, že vše má obvyklý průběh. Za ta léta lze tedy asi říci, že nezáleží vůbec na tom, zda je námět hry vymyšlen již o prázdninách nebo později. Důležitý je zřejmě časový tlak. Jak se začnou blížit Vánoce, začne se zvedat hladina adrenalinu v mé krvi a všechno začne tak nějak automaticky fungovat. V letošním roce tomu bohužel, či bohudíky, není jinak . . .

Znám tvoji povahu cestovatelského dobrodruha a je mi jasné, že spaní pod širákem na Kamčatce nebyla tvoje poslední cesta tohoto druhu. Bez ohledu na reálnost uskutečnění, jaká cesta a kam by tě ještě lákala a proč?
Chceš znát, Luďku, pravdu? Nejkrásnější jsou noci pod jabloní ve Smědečku.

Luďkova podpásovka: Pozveš mě a moji ženu na tvoji svatbu?
Ano. Ani nevíš, jak ráda.


Příští úterý bude na otázky Marcely Haspeklové odpovídat Martina Pivoňková.