Dnes na otázky odpovídá bývalý volejbalista Tatranu Prachatice a vášnivý letecký modelář Jan Beyer z Prachatic.

Patříte k nejznámějším volejbalistům v Prachaticích. Jaké byly Vaše sportovní začátky?
S volejbalem jsem začínal už na gymplu. Byli tady dva výborní trenéři Borek Posířil a Venca Böhm, kteří možná do dneška nebyli doceněni. Ti se starali velice dobře o mladé volejbalisty. Jejich rukama prošli třeba Jirka Vašíček, Vašek Šrámek, Jarda Černý, ale třeba i velice dobře známý sportovní novinář Jarda Vít. Ti všichni hráli dorosteneckou ligu. Já pak odešel studovat do Prahy a vrátil se do Prachatic v roce 1968. Úroveň tady šla docela nahoru, hráli jsme na čelo v kraji. Chvílemi to vypadalo, že bychom mohli aspirovat na postup do druhé ligy, ale pak to nevyšlo sportovně a těžké by to bylo i finančně. Navíc jsme měli oproti soupeřům hodně malé hráče a nahoře by se asi těžko dalo uspět.

Pokud vím, volejbal byl v té době v Prachaticích hodně populárním sportem.
Náš tým byl především o výborné partě a podařilo se nám dotáhnout i hodně diváků. Hrálo se tehdy na kurtech u gymnázia a byla tam skvělá atmosféra. Byla to hezká doba a dobře se na to vzpomíná. Vše dělala výborná parta. Nedávno jsme na to vzpomínali při oslavě šedesátin Vládi Husineckého. Na zápasy nás vozil starým autobusem pan Klimeš a vždycky se hodně zpívalo. Měli jsme i místa, kde se muselo zastavit. Třeba v Budějovicích U Cara, kde je nyní poslední křižovatka na výpadovce na Prachatice. Tam se stavělo většinou na salám s cibulí. Jednou nám k tomu dali rohlíky, my se na to vrhli a Jirka Vašíčků jich spucoval deset. V Netolicích na Rychtě jsme jednou měli k něčemu knedlíky, pořád se přidávalo a Jirka ten počet pak raději číšníkovi jen pošeptal do ucha. Nechtěl těch patnáct přiznat veřejně. Zkrátka se u volejbalu zažilo plno srandy.

Sportovní veřejnost asi moc ani neví o tom, že v Prachaticích hrál i národní tým Kuby a pár zápasů zde sehrál i Santal Parma, italský celek, který v současné době patří k absolutní evropské špičce.
Kubánští volejbalisté tady byli o něco dříve, než jsem se vracel hrát do Prachatic. Ale samozřejmě na to kluci rádi vzpomínali. Parma tady hrála zase o něco později, když jsem již už víc dělal trenéra, než hrál. To byl takový výměnný zájezd, oni týden u nás, my týden u nich. To hráli kluci jako Míla Fidler, Jirka Vašíček, Vláďa Husinecký, Vlasta Kokeš, Jirka Pancer, Dárek Černý a další. Ty já trénoval. Parta už tenkrát byla výborná a i ty výměnné pobyty měly naprosto jiné pojetí. Dostat se na západ bylo pro vrcholové hráče, ne pro nás. Parma to u nás vzala opravdu jako tréninkový kemp, trénovali dvoufázově a do toho zápasy. My to pojali jednoduše jako zájezd do Itálie. Sice jsme nějaký zápas sehráli, ale to nebylo to nejdůležitější.

Jan Beyer ale není pouze volejbalista, ale mezi Vašimi přáteli se ví o tom, že jste i vášnivý letecký modelář. Jak se k tomuto koníčku člověk tehdy dostal?
Jako malej kluk jsem obdivoval větroně. Tehdy to nebylo jako dnes, kdy si člověk pomalu cokoli koupí v modelářské prodejně. Já si třeba štípal polínka na lišty. Do dneška ještě mám časopis Letecký modelář od roku 1953. Do dneška v něm listuji, a některé články možná znám nazpaměť. Pak jsem chodil od šesté třídy do leteckomodelářského kroužku a panu učiteli Lešetickému. Na gymplu pak asi rok do Svazarmu a byl jsem také na čtrnáctidenním soustředění jihočeských modelářů. Pak to skončilo, věnoval jsem se sportu, ale po čase jsem se dohodl s Vaškem Šrámků v tehdejším pionýráku, že povedu modelářský kroužek. Dokonce i já jsem si postavil čtyři modely větroňů a začal létat. Tehdy jsem se sám dostal na úroveň krajské špičky.

Někdo si myslí, že létání s modely větroňů není náročný sport, ale pokud vím, tak to vůbec není pravda.
I tady se musí trénovat a člověk se při tom pořádně naběhá. Jak je to volné, tak to vždycky někam uletí. Je sedm soutěžních startů a každý má tři minuty. Když fouká vítr kolem šesti metrů, tak to klidně kilometr a půl uletí. A ještě jednou zpátky to dá tři kiláky, takže při závodě naběhat dvacet kilometrů není žádný problém. Stane se i, že se letadlo při přistání rozbije, proto se do soutěže přihlašují čtyři. A postavit letadlo? Když jsem to dělal dříve, tak to bylo klasické dřevo v kombinaci s balsou, která se strašně těžko sháněla. Dneska jsou z balsy jen žebra, která dávají tvar křídlům, jinak je to uhlík, kevlar a další moderní technologie. Zkrátka z toho, z čeho mají formule přední část auta, z toho my stavíme letadla. Stojí to hodně a časově je to 120 až 150 hodin práce.

Vychoval jste však i řadu výborných následovníků.
Když jsem přestal létat, začal jsem předávat zkušenosti mladým klukům. Přišly i úspěchy, mému synovi Honzovi se povedlo v družstvech získat titul Mistra světa. Pak přišli další kluci jako Petr Hájek, Zdeněk Beyer a další, kteří nás reprezentovali na Mistrovství Evropy i Mistrovství světa. Jeden z nich, Petr Papež, se mi loni na jaře ozval, že má syna, kterého to baví a chtěl by létat. Slovo dalo slovo, dali jsme něco dohromady a mladej Vašek vyhrál mistrovství republiky žáků. Před necelým měsícem jsme byli na republice dospělých a dostal se do rozlétávání mezi osm nejlepších. Z více než padesáti závodníků skončil sedmý. Teď zkrátka dělám toho chytrýho a radím. Připravujeme nové letadlo a samozřejmě zase bez motoru. S motorem to není ono, větroně mně zkrátka uchvátily.

Jak si volejbalista a modelář nyní užívá života?
Aktivním sportem už ne. Do konce roku budu ještě dvakrát v týdnu chodit do práce. Jinak zkrátka pořád modelařina hlavně z tý poradní stránky. Je to zkrátka můj celoživotní kůň a myslím si, že je třeba poděkovat manželce, že byla k mému sportu a modelařině vždy tolerantní.

Příští úterý bude na otázky Jana Beyera odpovídat Pravoslav Tomek z Prachatic.

Jan Beyer:
Narodil se v prosinci roku 1945 v Prachaticích, kde také chodil do základní školy a následně gymnázia. Další tři roky strávil v Praze a po návratu do Prachatic pracoval v ZVVZ. V roce 1992 se stal prvním zaměstnancem pobočky firmy Löffler ve Čkyni a jejím ředitelem.