Dnes odpovídá majitelka chráněné dílny Spektrum a ředitelka centra Stroom Dub Pavla Čechová Švepešová.


Několik let dáváš práci zdravotně postiženým lidem, jak jsi se dostala k takovému podnikáni?
Vlaďko, na tuto otázku se budu snažit odpovědět stručně, ale už taky toho pamatuji dost.
Já podnikám od roku 1996. V roce 2000 jsem viděla v televizi zahájení provozu chráněné dílny na Moravě, která se zabývala demontáží starých televizorů. V té době moje firma pracovala pro německou společnost v oblasti kompletace kabelů pro automobilový průmysl. V té době byla na německém trhu určitá recese a naše zakázky rapidně klesaly. Tato reportáž v televizi u mě odstartovala myšlenku a nápad udělat chráněnou dílnu v Prachaticích s tímto výrobním programem. Chráněná dílna musí zaměstnávat 60 procent osob se zdravotním omezením. Ve spolupráci s prachatickým úřadem práce jsem zřídila osm chráněných míst a vytvořila jsem podnikatelský záměr, že budeme také rozebírat a třídit elektrotechnický odpad. Našla jsem firmu, která se touto problematikou zabývá, opravili jsme prostory a mohli začít. Podmínka byla zahájit provoz do konce roku a 15. prosince mohlo jít osm lidí do práce. Zaměstnanci pracovali tak rychle, že nám dodavatelská firma nestačila vozit televize a odvážet vytříděný odpad. Začala jsem být na pochybách, že nebudeme mít za chvíli co dělat a musela jsem hledat další pracovní náplň chráněné dílny, protože finanční prostředky od úřadu práce jsou vázány podmínkou, že musíte pracovní místo udržet minimálně dva roky. Měla jsem štěstí, že z oslovených firem nám dala práci Lőffler ze Čkyně. Dostali jsme zkušební zakázku, ve které jsme obstáli a spolupráce trvá dodnes. Během dvou let jsem provoz rozšířila o chráněnou dílnu ve Vimperku a v Dubu u Prachatic. V Dubu jsme zrekonstruovali kuchyň, která vaří pro občany místní i rozvážíme obědy do blízkého okolí. Kuchyň sídlí v budově, kde sídlí sociální centrum Stroom Dub. Tak jsem nastínila v krátkosti moje začátky, ale nebylo to tak lehké, jak se to teď píše. Vznikla síť chráněných dílen CHD – Spektrum, která dnes zaměstnává asi sedmdesát osob, z toho je více než šedesát pět procent se zdravotním handicapem.

Je těžké sehnat v době krize zakázky?
Ptáš se na krizi, která dnes prý vládne světem. Já nemám ráda slovo krize. Je to zakleté slovo, za které se dá schovat spousta věcí. Vím, že není lehká doba, ale krize je na světě na hodně místech a nikdo jí neřeší. Je to smutný, že každým okamžikem umře jedno dítě hlady, a to krize ve 21. století není? A najednou v Americe zkrachuje pár bank a svět se hroutí ze světové ekonomické krize. Jsem si vědoma, že to není tak jednoduché, ale já cítím spíše určitou morální krizi, která možná bude mít větší následky než ta ekonomická. V podnikání je jednou hůř, jednou líp, s tím do toho člověk jde. Moje firma se drží stálým vyrovnaným tempem, jednou jedem rychleji, jednou pomaleji, a také se i zastavíme, ale zase rozjedeme. Vážím si našich obchodních partnerů a snažíme držet krok, a to především díky mým zaměstnancům, kterým touto cestou děkuji.

Co ti práce s postiženými lidmi dává a co vám bere?
Jsem toho názoru, že každý člověk by měl dostat šanci. Je na něm, zda ji využije či ne. Ve spolupráci s těmito lidmi to platí dvojnásob. Člověk se zdravotním handicapem to má těžší, ale moje zkušenost je taková, že si někteří dokážou více práce vážit, než ti relativně zdraví lidé. Můj taťka mi vždy říkal, nejtěžší je práce s lidmi. Má pravdu, ale je taky obohacující . Třeba, když přijde člověk po těžkém úrazu a nikdo ho nikde nechce. Vy mu dáte tu šanci a on ji využije na 100 procent. Pracuje u mě již několik let a ještě se oženil, to je přeci paráda, a proto mě to pořád baví a má to smysl. V sociálním centru Stroom Dub je to podobné. Jsou zde lidé z těžším postižením a mám radost za každý jejich úspěch a mám radost, když oni jsou šťastní. Tito lidé mají jiné hodnoty života, které v dnešní době jsou obohacující, a proto mě tato práce naplňuje a dělám ji ráda.
A druhá část otázky, co mi bere? Bere mi hodně času a rozčilují mě názory lidí, kteří o této práci neví vůbec nic a jen vymýšlí blbosti a kritizují ji.

Máš zkušenosti ze zahraničí, je rozdíl se začleněním zdravotně postižených lidí do společnosti v Česku a v sousedních státech?
Zkušenosti ze zahraničí nějaké mám a vím, že to tam funguje trochu jinak. Jak po stránce organizační, ale i po stránce financování a kontroly. To by bylo ale na dlouhou debatu.

S klienty ve Stroomu Dub připravujete i různá vystoupení, kam chodíš pro inspiraci?
Sociální centrum Stroom Dub je v první řadě obrovský kus práce a dlouhý a složitý běh na dlouhou trať. Součástí služby je i ubytování od pondělí do pátku, tak jsme pro klienty i část takového „druhého domova“. Naše činnost je rozmanitá a obsahuje i kulturní život. Příprava různých akcí je buď výsledkem celého kolektivu, nebo napadne něco mě. Můj nápad je třeba Setkání bez hranic. Letos byl již druhý ročník a všem zúčastněným organizacím se moc líbilo. Různé nápady mě přepadají v autě a při návštěvách zařízení podobného typu, jako je to naše.

Letos v září jsi začala studovat vysokou školu. O jakou školu jde a co tě k tomu přinutilo?
Na tuto otázku bych nejraději neodpovídala, ale že jsi to ty, tak v krátkosti. Na Jihočeskou universitu obor sociální pedagogika jsem se dostala dá se říct omylem díky mojí kolegyni. Je to pro mě boj a nevím, jak dlouho při mé práci vydržím bojovat. V praxi jsem asi už něco dokázala ,ale v teorii to bude slabší. Dále bych to nekomentovala. Nezlob se.
Na závěr mi Vlaďko dovol tobě, ale i všem mým zaměstnancům popřát krásné, klidné, pohodové Vánoce a všem přeji hlavně zdraví a buďme na sebe hodní.

Příští úterý bude na otázky Pavly Čechové Švepešové odpovídat lékař prachatické nemocnice MUDr. Ladislav Přívozník.