Šosáci ukázali divadlo mezi dvěma zrcadly

A bylo to pro mě dvakrát nové, protože jsem měl vidět jednak amatérské herce, z nichž mnohé znám v jejich civilním životě, a také jsem vlastně poprvé mohl spatřit, jak vypadají dokončené interiéry prachatického Městského divadla. Takže jsem se na návštěvu těšil. A to i přesto, že jsem zadními dveřmi přicházel už trochu unavený. Těsně předtím jsem totiž poslouchal Karla Gotta při jeho koncertě v Národním domě. Mistra jsem ale doposlechnout nestihl, důležitější pro mě teď byli naši ochotníci, kteří už na zítřek chystají premiéru své nově nastudované hry. Věděl jsem jen, že moji návštěvu čekají, a že hra, na kterou se budu dívat, pochází z dílny bratří Čapků. Až později jsem zjistil, že je to Lásky hra osudná.
Do divadla mě pustil režisér hry Jaromír Hruška, který už s místními ochotníky spolupracuje delší dobu. Ani jsem nemusel klepat, protože si právě ven odcházel vyřídit telefonát. A tak jsem do divadla proklouzl nenápadně a hned jsem mohl po očku sledovat náročné přípravy před samotným zkoušením.
Miroslav Fuchs, který ve hře hraje postavu Trivalina, a který se mnou ostatně v práci sedí v jedné kanceláři, právě pracoval střídavě s kladivem a vrtačkou, a společně s ostatními dokončoval jednu z kulis. Zkoušení totiž u ochotníků musí přijít na řadu až v době, kdy je připravené vše ostatní. A tak se prý mnohé zkoušky v posledních týdnech před premiérou protahují pravidelně hluboko do noci či do brzkých ranních hodin.
Z počátku se tedy zdálo, že ze zkoušky za svou vyhrazenou hodinu neuvidím nic, a abych nepřekážel, šel jsem si prohlédnout divadlo. Prázdný balkon a spodní hlediště slibovaly, že si budu moci při zkoušce vybrat ze všech míst, a budu vlastně jediným divákem. Prohlížel jsem si ochozy, nápadité osvětlení a novou výzdobu divadla, kterou jsem takto dokončenou ještě neviděl. A potom si šel popovídat se svojí kamarádkou Lucií Kuttenbergovou, která s ochotníky také vystupuje, na tuto hru si ale prý dala pauzu.
„Vlastně po třech letech budu sledovat náš spolek z pozice diváka, takže se na to docela těším. A až tu hru uvidíš, budeš muset uznat, že je opravdu povedená,“ ujišťovala mě Lucie Kuttenbergová v době, kdy se herci pomalu začali trousit do šaten. Technik seděl ve své nové kabině, opona se zatáhla, a potom už jsem se pomalu začal propadat do příběhu, který je na hře Karla a Josefa Čapků sice vystavěn, na všech pozvánkách je ale uvedeno, že se pro výuku o díle těchto dvou umělců, či pro fanatiky jejich děl, nehodí.
Postupně jsem viděl proč. Není to výtka, a řekl bych, že by Čapkové byli s nynější úpravou své hry spokojeni. Když si uvědomíme, že v letošním roce uplynulo od doby, co ji společně napsali, přesně století, je jasné, že je potřeba hru přiblížit nynějšímu divákovi a nějak ji uvést. Protože samozřejmě nemíním čtenářům prozradit, co se ve hře odehrává, a nechci je ovlivňovat před zhlédnutím premiéry, mohu pouze napsat, že mi hra připadala jako mezi dvěma zrcadly. A to mi udělalo velkou radost. Musím se totiž přiznat, že mi některé předchozí kusy ŠOSu přišly příliš přehrávané, příliš hlasité a šroubovaně vtipné, alespoň tedy v některých chvílích. A tak jsem vždy tajně doufal, že se na repertoáru objeví i nějaká hra vážnější. Lásky hra osudná v jejich podání rozhodně komická je, ale i tak mi při zkoušce připadalo, že v ní herci našli patřičný odstup, aby dokázali přesně vystihnout tvar, jaký sami v sobě hledají. Přišel jsem samozřejmě na jednu z posledních zkoušek, takže jsem vlastně už viděl všechno tak, jak má být. Režisér zasáhl jen málokdy, korigoval tempo a dotvářel některé drobné repliky. Jinak se ale hrálo jen pro mě. Protože premiéru neuvidím, byl jsem rád, že jsem mohl alespoň nahlédnout pod pokličku v době, kdy už je uvařeno. A vám přeji dobré chutnání při premiéře.