Dnes odpovídá ředitel Základní školy ve Lhenicích Karel Bican.

Odkud jsi a kde ses vzal ve Lhenicích?
Narodil jsem se ve Lčovicích, pedagogickou fakultu jsem absolvoval v Českých Budějovicích. Po ukončení školy se mi nechtělo nastoupit vojenskou základní službu v Novém Mestě nad Váhom, tak jsem na vojnu nenastoupil v řádném termínu, ale až v náhradním, v prosinci. Do té doby jsem v Budějovicích rozvážel chleba. Po roce vojenské služby jsem se hlásil na ONV v Prachaticích a dostal místo od 1. 1. 1976 ve Lhenicích. No a tady jsem zakotvil a jsem tady dodnes.

Co Tě vedlo k tomu stát se učitelem, když mužů ve školství je jako šafránu?
Když tak nad tím přemýšlím, tak jsem měl asi štěstí na dobré učitele na Základní škole ve Čkyni. Tam se asi rodilo mé rozhodnutí studovat kantořinu. Hlavní vliv měl můj třídní učitel František Beran. V mé rodině se učitelskému povolání nikdo nevěnoval, všichni pracovali v obchodu.

Má chlap – učitel větší respekt mezi žáky?
To se obecně říci nedá. Každý učitel si respekt musí vybudovat sám. Chlapi jsou ale ve školství velkým přínosem. Mužský je ve škole při výchově stejně potřebný, jako v rodině. Navíc se mi zdá, že chlapy kantořina po psychické stránce tolik nepoznamenává.

Jak se změnila škola jako instituce za 20 let od Sametové revoluce?
Myslím si, že bohužel k horšímu. To už ale začalo před revolucí, tzv. „nová koncepce“ a další. Stále něco měníme „ode zdi ke zdi“. Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitele, je dneska dost omezena. Nemáme v ruce nic, jak zjednat kázeň. Nemáme oporu v zákonech. Všechno tam mluví pro žáka a jeho svobodu, popřípadě pro rodiče. Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít na WC, nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Kdykoli může být učitel obviněn, že žáka šikanuje. Nesmí se bránit, když je napadený. Po incidentu musí být na pozoru, aby žákovi nedal špatnou známku, protože by mohl být zaujatý. Škola je ale určitý řád, pokud chybí, změní se na zábavné zařízení. Další problém vidím v tom, že máme děti učit diskutovat, pečovat o jejich kreativitu a běda, kdo by chtěl nějaké vědomosti. Ty prý nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Ale memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova atd.) vedou přeci k tréninku paměti! Vždycky jsem žákům při matematice říkal: „Když chceš umět jezdit na kole, musíš jezdit na kole, když chceš umět lyžovat musíš lyžovat. A když chceš umět matematiku, musíš počítat. Díváním na televizi se to nenaučíš.“ Do práce školy dneska mluví každý, každý tomu přeci rozumí, vždyť to zná, chodil přeci do školy. A tak bych mohl pokračovat. A najednou výzkum za stovky milionů zjistí, že děti nic neumí.

Jak se změnili žáci za tuto dobu?
Myslím si, že dost podstatně. Chybí jim motivace ke vzdělávání z rodiny, zvýšila se agresivita dětí, vulgarita, neochota respektovat určitý řád, plnění povinností. Tady leží vina na výchově především v rodině.

Jaké jsou současné problémy ve vaší škole?
Kromě těch již popsaných to jsou především finance. I když Městys Lhenice investuje do školy značné finanční prostředky (za uplynulá léta do plynofikace, zastřešení, rekonstrukce rozvodů vody, vybavení školní kuchyně, nábytek pro žáky, výměna oken a zateplení, rekonstrukce WC ), stále je co zlepšovat. Chybí nám vlastní školní hřiště, je potřeba vybavit učebny novým nábytkem, vyměnit podlahy, nové učební pomůcky atd.

Vzpomeneš si na nějakou veselou příhodu z Tvého školského působení?
Spíše to jsou starosti, tak jen krátce. V písemce z matematiky jsem zadal příklad: Převeď na minuty – 2 hodiny 25 minut. Odpověď: Za pět minut půl třetí!

Příští úterý 1. února bude na otázky ředitele lhenické základní školy Karla Bicana odpovídat podnikatel Štěpán Šádek z Prachatic.