Některé z těchto soutěží se konají pravidelně i u nás v České republice. A naši reprezentanti například v muškaření patří mezi světovou elitu. Tak jsem to tedy znal z časopisů. V pátek mě ale kolegyně v práci upozornila, že viděla plakát, který zve na rybářské závody v Žitné. Nezaváhal jsem ani minutu, volal pořadatelům a v sobotu ráno už jsem se chystal na své první rybářské závody v životě.
Říkal jsem si, že nějaký ten pátek už ryby chytám, a tak jsem v duchu pomýšlel na ty nejvyšší posty. A kdybych nevyhrál, uklidňoval jsem se: Alespoň změřím síly s ostatními rybáři z okolí.
Vyrážel jsem v půl osmé, do auta přibral kamaráda Karla Bedlivého, který jel také poprvé, a za chvíli jsme už byli na Žitné. Rozhodně jsme nebyli první, kdo přijel, aut na celé návsi bylo mnoho, už voněly klobásy a dým, přesně jak to má být na vesnici na podzim. Nějakou dobu jsme ještě řešili naší taktiku, a když dorazili všichni rybáři, začalo se losovat rozmístění podél rybníka.
Při závodech má totiž každý rybář vyhrazený svůj sektor, mimo který lovit nesmí. Já si vylosoval číslo 56, tedy až skoro poslední stanoviště, na které jsem se posléze odebral i se spoustou vybavení. Neměl jsem toho harampádí nejvíc ze všech, ale byli i tací, kteří přišli k vodě s jedním prutem a krajícem chleba v kapse. V tu chvíli jsem se nad nimi trochu pousmál, teď už ale vím, že jistě věděli, do čeho jdou.
Nahodil jsem plný očekávání hned poté, co zazněl startovní výstřel, stejně jako ostatní rybáři, a netrpělivě sledoval špičku svého prutu. To už ti rychlejší tahali z vody svého prvního kapra. Rozhodně to tedy začínalo dobře, protože i já jsem po chvíli vytahoval prvního šupináče. Rozhodčí ho změřil a šetrně vrátil zpět do vody, a do mé startovní listiny zapsal velikost kapříka – 38 cm.
Rozhodčí byli členové místního sboru dobrovolných hasičů a já se trochu divil, že jsou mezi nimi i dívky. „Když nebudou brát, můžeme se místo splávků koukat alespoň na holky,“ vtipkovali rybáři a já si vzpomínal na mé návštěvy u různých hasičských sborů. Tam mnohdy měli problém s mladými hasiči, kterých obecně ubývá. To ale není problém sboru v Žitné, kde mají i družstvo žen a mladých je mezi nimi spousta. Hasiči byli pořadateli závodů, protože se o rybník blízko hasičské zbrojnice celoročně starají. „Když byly závody na jaře, přijelo tolik lidí, že jsme některé bohužel museli posílat domů. Tak jsme ještě upravili břehy a pokáceli některé stromy, aby bylo více místa. Teď ale nepřijelo tolik rybářů, kolik jsme čekali,“ vysvětloval mi rozhodčí mého sektoru František Říha s tím, že ryby v rybníce se pravidelně přikrmují a hasiči se starají i o břehy rybníka.
To jsem už tahal svého druhého kapra – jak se nakonec ukázalo, toho posledního. Měl jsem z něj radost, protože 50 cm je už pěkná míra. Potom ale začal foukat vítr a na mé místo připlavala spousta listí, která mi ztěžovala lov. Ostatním se ještě celkem dařilo. Úderem jedenácté ale vše utichlo a ryby přestaly brát. Všechny tak z marného pozorování vodní hladiny vytrhl další výstřel, který oznamoval přestávku.
Tu všichni využili k občerstvení, klobásy a pivo, to bylo lákadlo, které se neodmítá. Při pauze jsme s Karlem Bedlivým znovu řešili taktiku. Já toho měl na srdci dost, na místě vedle mě totiž vytáhli deset kaprů, tak jsem přemýšlel, co změnit. „Vedle mě byl kluk, na splávek a kus chleba chytal ani ne metr od břehu. A chytil pět kaprů!,“ podivoval se Karel. A tak jsme oba navázali splávky, sehnali chleba a odešli losovat nová místa.
Já dostal místo ve stínu na hrázi. Nahodil jsem splávek kousek od břehu a čekal zázrak. Ten se ale nekonal, a já za celou druhou část závodu neměl ani záběr. A stejně na tom bylo i mnoho rybářů v mém okolí. Zato Karel si se svou taktikou polepšil. Kaprům se zřejmě zachtělo sluníčka a zastíněné části rybníka se vyhýbali. Chytali tak jen ti na slunci a na mělčí vodě. My na hrázi, když jsme se už pomalu začínali nudit, hledali jsme alespoň kaštany, protože s každým závanem větru jich ze stromů za námi několik hlučně popadalo. A závěrečný výstřel závodu jsme očekávali už dlouho dopředu.
„Přineste všichni úlovkové lístky k rozhodčím,“ zazněl hlas z repráků na druhém břehu. Všichni začali balit své věci a přecházeli směrem k hasičárně, kde jsme se měli dozvědět výsledky. „Hned jak jsem přišel na místo, naházel jsem všechno krmení kousek od břehu a začal chytat. A vytáhl jsem jich za druhou část deset,“ pochvaloval si Karel Bedlivý. Za chvíli se dozvěděl, že tímto výkonem závod vyhrál. „Nechápu to. Tady bych klidně mohl vyměnit své pruty za lískový klacek a kus šňůry. Ti kapři to tady dělali všechno naruby. Budu to rozdýchávat ještě zítra,“ komentoval své vítězství Karel Bedlivý. Z dětské kategorie zvítězil Tomáš Treml, který nachytal jen o pár centimetrů méně.
Nikdo ale nikomu nezáviděl, protože den byl krásný a závody v Žitné se povedly po všech stránkách. Když jsem odjížděl, slíbil jsem, že přijedu i na jaře a doufám, že to budu moci splnit. S lískovým prutem asi nepřijedu, ale chleba si vezmu určitě.