Jste takový hledač pokladů. Jak jste se k tomuto koníčku dostal a jaká oblast vás nejvíce zajímá?
Asi Vás zklamu. Nejsem hledač pokladů. Nikdy jsme ani já ani ostatní členové skupiny žádné poklady nehledali. Podle mého přesvědčení zde žádné nejsou. Nacisté na území našeho státu žádné cennosti, umělecké předměty nebo tajné archivy (s výjimkou Štěchovického archivu) plánovitě neuložili. To znamená, že by zde k tomuto účelu vybudovali úkryty, navezli do nich doličné předměty a pyrotechnicky je zajistili. Nikdy jsem těmto báchorkám nevěřil a toto mé přesvědčení se utvrdilo poté, co jsem prohlédl několik tisíc stran archivních dokumentů s touto tématikou, které se nacházejí v archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra. Navíc jako dostatečně odstrašující příklad hledače pokladů jsou aktivity pana Gaensela. Obdobně dopadlo hledání naší armády, ministerstva vnitra a zpravodajské správy GŠ v Boleticích, na Medníku, ve Štěchovicích a v dalších lokalitách.
Hledali jsme podzemní továrnu na Františkově. Byl jsem o to požádán jedním důstojníkem Čs. armády v r. 2002, tedy v době, kdy na Pramenech Vltavy probíhal přísně utajovaný a zakonspirovaný hydrogeologický průzkum. V domnění, že se jedná o akci našich orgánů, jsem vyslovil souhlas. Teprve později jsme zjistili, že naším úkolem není něco nalézt, ale vyvolat kolem Františkova rozruch, který by odvrátil pozornost naší veřejnosti od utajované akce na Pramenech Vltavy.
Začali jsme systematicky a svědomitě shromažďovat informace a poznatky pamětníků. Nakonec jsme se dostali do jakéhosi podzemí, o kterém nikdo nic nevěděl. Najednou přišel neočekávaně jako blesk z čistého nebe podlý podraz. Otřepali jsme se a pokračovali dál v pátrání. Pak se však objevil další úskok. Dostali jsme se do podezření, že jsme pronikli do přísně utajovaných prostor naší desetitisícové armády. Jednoho z členů skupiny navštívili dva pánové a po dvouhodinovém rozhovoru se z toho dodneška nevzpamatoval.
Pokračovali jsme dál a dnes stojíme před zamaskovaným vstupem do rozsáhlého podzemí a rozmýšlíme se, zda vstoupíme dovnitř. Za pracovníkem ŠNP a CHKOŠ, který by rozhodoval o vydání povolení k zemním otvírkovým pracím, již dorazili dva pánové a informovali ho o našich aktivitách a záměrech.

Jaký je Váš největší objev a čeho si nejvíce vážíte?
Proniknutí do podzemí a jeho rekognoskaci nepokládám za nějaký objev, ale spíše za adrenalinovou záležitost. Hledání podzemních prostor je zajímavější a je možné ho přirovnat k detektivnímu pátrání. Nálezy munice nebo náloží jsou nepříjemnou událostí. Vzpomínám si, jak jsem v lese zakopl o jakousi zrezivělou trubku. Vzteky bez sebe jsem ji vytrhl ze země. Byl to německý paličkový granát. Byl jsem rád, že jsem z toho objevu neměl mokré spodky. Přivolaný pyrotechnik granát odvezl, ale nepokusil se nalézt další munici. Tak jsme to udělali sami a našli jsme několik funkčních náloží. Snad to byl z naší strany dobrý skutek. Opačného názoru byl pracovník ŠNP, který měl tuto oblast jako hajný na starosti. Vynadal mně, že jsem si dovolil vstoupit na louku ležící ve druhé zóně národního parku a ujistil mě, že ví, že na ní je větší množství nevybuchlé munice. Tak tomu se říká odborně srážka s blbcem. Nakonec s ním byl rozvázán pracovní poměr. Ne proto, že věděl o nevybuchlé munici a nic nepodnikl k její likvidaci, ale proto, že místo práce vysedával celé dny v penzionu na Františkově a popíjel pivo. Když mu jeho nadřízení vytýkali, že má revír zamořený kůrovcem a za celou dobu nic nepodnikl, vymlouval se na to, že má špatný zrak a broučky neviděl.
Nejcennějším objevem bylo torzo archivu firmy Knäbel a spol., továrna na kovové zboží Volary, nalezený ve Státním oblastním archivu Třeboň. Jsou v něm obsaženy informace o tom, jak na Františkově probíhala přeměna papírny na nacistickou zbrojovku, i to, co v této oblasti budovali za války sovětští zajatci od Pramenů Vltavy.

Máte prochozenou velkou část Šumavy. Kde se Vám líbí nejvíce a kam byste pozval čtenáře? Proč?
Na Šumavě se mi líbí všude, proto tu bydlím. Nejvíc jsem se zamiloval do zdejších lesů. Rád v nich nacházím nejen houby, ale i památky po zašlých časech: ruiny domků a hospodářských stavení, zarostlé štětované cesty, které vzdor bujné vegetaci zůstaly pevné, zbytky malých vodních děl, valy kamenů ukazující, kde dříve hraničila pole nebo kde bylo zbudováno semeniště pro malé stromky, patníky označující, kam až sahalo které panství. Rád se procházím lesy protkanými spoustou cest a cestiček, které pamatují, jak po nich chodili naši předkové za prací. Asfaltky nemusím. Ty tady byly vybudovány pro cyklisty hltající kilometry. Tito návštěvníci tak mohou jen těžko postřehnout drobné krásy viditelné nám pěším. Naštěstí nevidí tak dobře ani kůrovce pochutnávajícího si na smrčkách.

V čem je oblast u Františkova výjimečná a co jste tam objevil?
Františkov byl navzdory své odloučenosti od okolních obcí výjimečný hospodářskými aktivitami, které zde rozvíjeli majitelé zdíkovského panství. Tuto odloučenost musíme posuzovat dopravní dostupností, jež tady existovala již na konci 18. a v 19. století. V letech 1798 – 1890 tu byly v provozu sklárny na výrobu tabulového, dutého i broušeného skla vysoké kvality, nikoli v manufakturním, ale průmyslovém měřítku. Jak sem bylo ročně dopravováno 500 tun, tj. 50 vagonů křemene a tisíce plnometrů dřeva po nezpevněných cestách, kde sníh leží šest měsíců v roce?
V letech 1895 – 1897, během pouhých dvou roků podnikatelé J. Kraus a N. Schneider na Františkově vybudovali velkou papírnu, k níž patřily: horní továrna na výrobu dřevoviny, dolní továrna na výrobu papíru a dvě vodní elektrárny. Zaměstnáno zde bylo dvě stě místních lidí. V následujících letech byla papírna přestavěna a ve druhé polovině dvacátých let minulého století denně produkovala deset tun papíru. Vysokou produktivitou se stala nežádoucím konkurentem velkých papíren v Rakousku a Německu.
Vskutku výjimečné postavení měl Františkov v době druhé světové války, kdy byla papírna přestavěna a využívána jako zbrojovka. Netušil jsem, že naše pátrání odhalí něco, co nevěděli ani němečtí historici. Totiž to, kde se za války vyráběla Hitlerova zázračná zbraň, první proudová stíhačka na světě Me262, od níž si nacisté slibovali získání převahy ve vzduchu a zvrat v průběhu války.
Němečtí historici tušili, že výroba probíhala kdesi na Šumavě, ale přesné místo neznali. Na Františkově byl montážní závod, kde se vyráběla přední část trupu, tzv. vana s pilotní kabinou, která zde byla osazována všemi přístroji. Tyto vany byly pak dopravovány do Korosek u Českých Budějovic a tam byla letadla kompletována v dřevěné budově v areálu místního statku. Odtud byla v noci letadla odtahována traktory na letiště v Plané, odkud odlétala na místo určení.

Dají se ještě dnes objevit nějaké památky po Sudetských Němcích?
Určitě ano. Na Františkově se nacházejí například pozůstatky sklářských pecí ze začátku devatenáctého století, v podzemí v místech, kde stávala papírna a zbrojovka, je troskami budov zahrnuta podzemní vodní elektrárna včetně dvou turbin. Podobných technických památek je zde daleko více. Jistě by bylo záhodno, kdyby byly odkryty a ošetřeny tak, že se stanou atrakcí pro turisty. K tomu však nikdy nedojde, protože majitelem je Česká zemědělská univerzita, která zarizovaný majetek po J. Krausovi získala bezúplatným převodem od státu a dnes by se ho ráda zbavila za nekřesťanské peníze. Jediné možné řešení je najít potomky rodiny J. Krause, kterým by náš stát ukradený majetek vrátil. Ujišťuji Vás, že to není nereálné.

Kolik je vůbec takových hledačů pokladů? A co všechno musí člověk znát, aby měl úspěch?
Opravdových hledačů pokladů, kteří hledají zlaté pruty, cihly a jantarovou komnatu je málo. Těm bych doporučil, aby se včas svěřili do péče nějakého psychiatra, nebo se z tohoto koníčku stane závislost jako je gamblerství nebo užívání drog. Pokud si někdo myslí, že pan Gaensel je hledač pokladů, tak je naivní. Je to hledač sponzorů. Podle informací, které přinesl náš tisk, se mu podařil kapitální úlovek. V jeho sítích uvízl známý americký advokát pan Fagan. Společně připravují otevření štoly napěchované tunami zlata. Ptáte se, jak to dopadne? No přece jako vždy.

Kolik vám vaše činnost zabere času? Jaké jsou další koníčky?
Tolik, kolik uznám za vhodné. Zatím jsem pánem svého času. Jediným mým koníčkem je historie, historie a zase historie. A víte proč? Protože tam se dají nalézt opravdové poklady, které obohatí nitro a duši člověka.

Protože jste ze Šumavy, musím se Vás zeptat na kůrovce. Je to z pohledu obyvatele Šumavy ve Vašem okolí hodně znát, nebo je to nafouknutá bublina? Myslíte si, že to ovlivňuje návštěvnost (když jste majitel penzionu)?
Chápu, že vedení ŠNP nechalo kůrovcem zničit les v bezzásahových oblastech národního parku, kde je lidská aktivita zakázaná. Přesto je pohled na tisíce uschlých stromů v oblasti Pramenů Vltavy úděsný. Připomíná mi to hřbitov a tyčící se uschlé stromy pak náhrobní kameny. Člověku se bezděky svírají ruce v pěst.
Trestuhodné však je, že pracovníci ŠNP dosud nezastavili šíření kůrovce do dalších oblastí národního parku. Každý může jít do lesa, vzít si sebou dalekohled a podívat se do korun smrků, kde začínají usychat první větve. Tak začíná jejich umírání. Těmto stromům pomůže jedině motorová pila, která jejich trápení ukončí. Přitom těžařů bojujících s kůrovcem je nedostatek. Obávám se, že katastrofa je neodvratná. Pokud páni funkcionáři, kteří za to nesou odpovědnost, tvrdí opak, tak asi trpí stejnou oční chorobou jako hajný Míra, jenž sice neviděl ve svém revíru kůrovce, ale věděl, kde jsou nevybuchlé nálože.
Návštěvnost Šumavy to asi neovlivní, protože většina hostů se zde věnuje cykloturistice a do lesa nechodí.