Dnešní řidiči jsou ale zřejmě příliš zpohodlnělí značením, které provází téměř každou křižovatku, těm ve větších městech pomáhají semafory. Z průzkumu, který Deník provedl v Prachaticích mezi přibližně stovkou lidí, vyplynulo, že bez značení či semaforů by bylo mnoho řidičů zcela bezmocných a raději by neměli na silnici se svým automobilem ani vyjet.
A netýká se to těch, kteří se nechali do našeho průzkumu vyfotografovat. Ti totiž až na jednu výjimku bezpečně věděli, jak zobrazenou křižovatku projet, a to bez sebemenšího zaváhání. Naprostá většina byla ale těch, kteří si nevěděli rady, a ani se nenamáhali popřemýšlet nad odpovědí. A pokud odpověděli špatně, samozřejmě se vyfotografovat nenechali. Co by tomu přece řekli ostatní?
Vycházel jsem do ulic města s dopravní situací vytištěnou na papíře, s fotoaparátem na krku a tušil, že získat několik potřebných fotografií nebude jednoduché, což se mi v vzápětí potvrdilo. Procházel jsem parkoviště a jakmile uviděl někoho, kdo vystupoval z auta, ukázal jsem mu svou křižovatku. Sám jsem si jí zkusil vyluštit ještě v kanceláři. Nějakou dobu mi to trvalo, ale nakonec jsem rébus vyřešil. V praxi bych se ale zachoval tak, jak uvedlo i mnoho dalších řidičů: nevěděl bych si okamžitě rady, a proto bych počkal, až přejedou ostatní automobily. Křižovatkou bych projel až v době, kdy bych na ní byl sám, a nehrozilo by tudíž, že bych způsobil nějakou dopravní nehodu. Totéž po chvíli rozmýšlení prohlásila například Dagmar Předotová. Ta se také sice nakonec dobrala správné odpovědi, přeci jen jí to ale nějakou dobu trvalo.
V anketě ale nebylo slabostí přiznat svou chybu. Nejzábavnější bylo proto pozorovat dotázané, kteří se tvářili, že vidí křižovatku před sebou poprvé v životě, ale ujišťovali, že na podobné blbosti nemají čas, že někam pospíchají. Přitom se ale bezpochyby chtěli pouze vyhnout špatné odpovědi, nasedli do auta a odjeli.
Málokdo z řidičů vůbec identifikoval, že při použití dané dopravní situace by se mělo použít pravidlo pravé ruky. Mnoho řidičů se z počátku domnívalo, že pojedou všechna auta naráz, až později si ale všimli, že žádné ze zobrazených aut nechce nikam odbočovat, ale naopak jet rovně. „Jestliže mě do novin vyfotografujete, víte, že na vás mohu podat trestní oznámení,“ varoval mě jeden z dotázaných. Jako mnoho dalších se obrázkem vůbec nezabýval a já se ptal sám sebe, v čem je problém: zda v tom, že nedokáže dopravní situaci správně vyřešit, a nebo si pouze nepřeje spatřit svou tvář při čtení novin a nepřeje si ani, aby ho tam spatřil někdo jiný. V tom je totiž obecně problém tvorby ankety.
Ten, kdo to nikdy nedělal, nemůže vědět, jaký je to problém, získat pět fotografií a odpovědí. A uvědomoval jsem si, že se neptám na něco, co všem vadí, a rádi se k tomu vyjádří. Jsou zkrátka otázky, na které se odpovídá lépe. Například pokud se týká nějaké objížďky, nové výstavby ve městě, nebo klasiky jakou je počasí. To jsou otázky, na které vždy někdo rád odpoví, protože se buď cítí zainteresovaný, a nebo je odpověď natolik banální, že prostě nikomu nemůže začít vrtat hlavou či vadit. Otázka křižovatky se ale týká nevědomosti, a patřila tak do jiného soudku, protože nevědomost na sebe nikdo jen tak neprozradí, nota bene, když by si to mohli náhodou přečíst ostatní.
Odpovědělo hodně lidí, tak jak to bývá obvyklé. Ale když zjistili, že potřebuji i jméno a fotografii, začali couvat. Jen ti, kteří si byli naprosto jistí správnou odpovědí byli sto odpovědět „oficiálně“.
Celá má akce se tak protáhla na více než hodinu. Vracel jsem se s potřebným počtem „lidí do ankety“, jak se v našem řemesle říká, takže jsem měl splněno. Otázkou křižovatek se ale zabývám dál.
Zatímco při tvorbě anket dá mnoho lidí přednost někomu jinému, v životě už to tak nebývá. Přednost nepřednost, pravidlo nepravidlo, lidé se hrnou za svým cílem a nedívají se napravo ani nalevo. Je proto dobře, že nějaké ty značky na silnicích máme, a to nejen při nebezpečných křižovatkách. Potvrdilo se, že kdybychom je neměli, nikdo by asi nedojel tam, kam má.