Protínala jej pouze stará kupecká stezka, které se podle bohatství, jenž přinášela městům i obcím na ní ležících, přezdívalo Zlatá. A pak sem tam rozesetých pár chalup či nuzných stavení okolo sklářských hutí. Jinak široširý, pustý a tajemný les. Jak přicházeli dřevaři, které sem nový majitel pozval, aby pro něj dobývali bohatství ukryté ve dřevě, kteréhož zde bylo nadbytek, začala vznikat i nová sídla. Jen pomalinku a nenápadně se začaly proměňovat lesní plochy v malé louky a loučky, na kterých se pásl dobytek. A tak jen těžko se v těch dávných dobách hledalo místo pro pastvu či k posečení a usušení trávy na zimu. Není proto divu, že se spásala každá vhodná plocha a každý se snažil si najít alespoň kousek, kde by se jeho kravka mohla dosytosti napást. Jedna dívka, co žila ve stavení u šeravské huti a jejíž otec – vdovec pracoval se sklem, chodila tak mnohdy více než hodinu chůze než došla na nezalesněné plochy, které lemovaly Teplou Vltavu. Stračena byla jejich jediným bohatstvím, a tak se snažila pro ní najít to nejlepší pastviště. V místech, kde od hradu Kunžvart přitéká k řece potok, nalezla místo plné té nejšťavnatější trávy. Usedla na mez, chvíli pozorovala pasoucí se kravku a pak se rozhodla, že natrhá domů nějaké to pestré kvítí, kterého zde rostlo bezpočet. V tom její pozornost upoutal velký, nádherný motýl, jakého nikdy ještě nespatřila. Velký jak dlaň a barvy posbíral snad všechny, co se v přírodě vyskytují. Pasačka zanechala trhání a pronásledovala ten nevídaný skvost. Pomalu se blížila k místům, kde se potok vlévá do Vltavy a zaslepena tou krásou si nevšimla, že loučka se proměnila v mokřad a pak v močálisko. Najednou vězela po pás v bahně a nemohla ani sem ani tam. Začala volat o pomoc, ale široko daleko nebyl nikdo, krom stračeny. Ta se přivolána hlasem dívky rozběhla a ve chvíli rovněž trčela v bažině. Barevný motýl se najednou proměnil v černou ošklivou můru a zmizel v močálu. Dívka dlouho hořekovala, ale její hlas neměl kdo zaslechnout. „Ach já bídná, zahynu tady i se stračenou a svému otci přivodím zármutek a nouzi,“ lkala, zatímco se začínalo šeřit. Už pomalu umdlívala a stračeně vyčníval z močálu sotva jen hřbet a hlava, když tu se z lesa vynořili dva lovci na koních. Dívka již nemohla vysílením ani vydat hlásku, naštěstí je však zvětřili lovečtí psi a rozběhli se se štěkotem k nim. Nejdříve vytáhli z močálu dívku a pak za koně zapřáhli i krávu. Dobré dvě hodiny se snažili ji vyprostit a podařilo se jim to, až když na krajinu padla černočerná noc. Doprovodili dívku i s krávou domů a ta se pak do těch míst již nikdy nevydala. Kráva sice byla z toho všeho trochu divoká a nějaký čas nedávala mléko, ale nakonec se z té zlé příhody vzpamatovala a vše dobře skončilo. Jen jméno tomu potoku zůstalo a od těch dob mu šeravští skláři říkali Elendbach, tedy Bídný potok. Tak se jmenovala i osada, která tu za několik desetiletí vznikla a až později se jí začalo říkat česky Polka, poněvadž právě tento potok půlil zdejší Schwarzenberské državy na polovic.

Zpracoval Jaroslav Pulkrábek