První sníh napadl již koncem září a v ještě březnu mrzlo, až praštělo a i dole v pošumaví přikrývala krajinu téměř půlmetrová bílá peřina. Zvěř, co žila v lese, hladověla a ve vesnických chalupách, stejně jako v městských domech docházelo dříví na otop.
Babky sbíraly chrastí, kde se dalo a městskej hajnej raději přivřel obě oči a na nějaký ten klacek nehleděl. Zrovna v sobotu před čtvrtou nedělí postní, co se jí říká Radostná, to, aby si zbožný lid trochu oddechl od dlouhého půstu a odříkání, se vypravilo pět chalupníků ze Stránky, což je místní část Vlachova Březí, na dřevo do nedalekého lesa nad městem. Podle pověstí v těch místech stávalo jakési opevněné hradiště či něco podobného, a tak se tomu místu mezi zdejším lidem říkávalo V Hradišti. Dole na kostele zvon zrovna odbíjel poledne, když měli chalupníci naložený vůz pěkně provoněným borovým dřevem, co tu zbylo po novoroční vichřici. Věděli, že hajnej bude v tu chvíli zrovna sedět u oběda, a pak si na nějakou tu půlhodinku chrupne. Než se opět vypraví do lesa, bude už dřevo pěkně složené doma v kolně.
Domů to měli pěkně z kopečka, a tak se chystali, že vůz budou spíše brzdit, než aby ho tlačili. Odvalili kámen, kterým měli žebřiňák založený a čekali, že sebou vůz trhne. Jenže nic. Vůz se ani nepohnul, a to se do něj opřelo všech pět najednou. A že to byli všechno chlapi jak hora, navyklí těžké práci na gruntě, ať se namáhali sebevíc, dříví se k domovu nepřiblížilo ani o palec. Obcházeli vůz, jestli někde nezůstal kámen či poleno, ale nepřišli na nic, co vůz brzdilo. Dobré dvě hodiny se lopotili a nic. Už hrozilo, že je v lese přistihne hajný, a protože chtěli zachránit alespoň vůz, museli náklad zas pěkně sházet na zem.
Jenže i prázdný vůz stál na cestě jako přikovaný. A když se tak snažili vůz alespoň rozhoupat, ozvalo se od předního kola zaječení. Všichni se tam nahrnuli a zas s úlekem ucukli. Na kole totiž seděl malý chlupatý a rozšklebený mužíček. Prosili ho, aby slezl, pak do něj klackem šťouchali, ale mužíček nic. Jen prskal a ječel, jak přišlápnutej netopýr. Slibovali, hrozili. Pomalu se začalo šeřit a vůz stál pořád tam, kam ho před polednem dotlačili.
Tu šel kolem nějaký dědek. Snad z nedaleké vsi, co jsou rozesety kolem Vlachova Březí, a ten se u té nezvyklé podívané na chvilku zastavil. Pozoroval mužíka i počínání pětice nešťastných a bezradných chasníků, a pak jim dal jednoduchou radu. Mužíkovi nechť dají bochník chleba a on je nechá bejt. Jouza, ten nejmladší z nich, upaloval do vsi pro bochník, ten podstrčili mužíkovi a bylo. To ošklivé zjevení popadlo pecen a v tu ránu zmizelo v houští. Chasníci znovu naložili dříví na vůz a už téměř za tmy se pomalinku vydali z Hradiště Na Stránku