Jisté však bylo, že ani za toho nejparnějšího léta nevysychala, a když už ze všech potůčků, co jich v okolí bylo, zbývalo jen vyschlé koryto a ve vsi nebyla jediná studna či pramen, ve kterém by šel alespoň šátek smočit, zde bylo vody požehnaně.

Navíc znamenité chuti a říkalo se, že nejednomu člověku i zvířeti od neduhu či stonání pomohla. Jenže to, proč se o zbytinské lesní studni po léta vyprávělo a zůstala v paměti místních uchována dodnes, nebyla vydatnost pramene a dokonce ani lahodná a léčivá chuť.

Na kamenném hrazení studny totiž sedával vodníček. Večer co večer, když se den měnil v noc a nebylo ani světlo ani tma, zpíval líbezné písně s chytlavou melodií. O samotě, o ztracené lásce, o zmařeném životě. Smutné až se těm, kdo z nich alespoň několik slok zaslechli, draly slzy do očí a v srdci zabolelo.

Jenže vodník je vodník. A lhostejno umí-li zpívat či nikoliv. A tak Zbytinští jen zdálky poslouchali teskné, ale krásné písničky a přiblížit se opovážili jen za bílého dne, a to pouze v dobách, kdy jinde vody nebylo.

Jen Aničku to zpívání chytilo o trošku víc než ostatní a bylo jí mokrého mužíčka líto. Co mu asi život pokazilo, že si zpěvem bolavé srdíčko vylévá. O čem sní a zda by mu nějak nešlo od neštěstí pomoci. Rodiče i sousedi ji varovali, aby se ke vodníčkovi nepřibližovala a nenechala se zmást jeho zpívavým vábením. Jenže Aničce se pořád vodníkovo trápení honilo hlavou a s myšlenkami na něj uléhala i vstávala. V noci před svatým Jánem, když rodiče se na senách zdrželi, neodolala a vydala se k zpívajícímu hastrmánkovi.

Šla pomalinku. Písnička i vodníkův smutný pohled ji jak med mravence přitahoval a i když ji začala prostupovat bázeň a úzkost, věděla, že se již nedokáže vrátit. Zastavila se krůček před vodníkem a ten na ní hleděl, aniž by písničku přerušil.

Sotva však dozpíval, z nenadání se vymrštil a uchopil Aničku za ruku. Skočil do studny a nešťastné děvče vlíkl za sebou. Přestože byl vodník jak vyschlá žába lehounký a Anička holka krev a mlíko, těžko se mu bránila. Marné bylo vzpouzení a naříkání. Marné byly slzy i prosby. Po pár minutách se jen ozvalo dvojí žbluňknutí a po vodníkovi i holce bylo veta. I když ne tak úplně. Říkávalo se, že někdo občas zahlédl vodníka i Aničku oděnou v bílých šatech s velkým bílým leknínem ve vlasech, jak bok po boku sedí na hrazení studny a společně zpívají krásné a tklivé melodie.

Jaroslav Pulkrábek