Pak přišly lijáky a voda se valila, kudy mohla. Potůčky se měnily v řeky, řeky v jezera.

Mnoho rybníků tu spoustu vod neudrželo a hráze pukaly jedna po druhé. Stalo se tak i v Křišťanovicích, kde měli rybník s vysokou sypanou hrází postavený nad údolím, takže rybniční voda vzala s sebou dolu k Záblatí hned několik chalup.

Druhý den se nad tou zkázou shromáždili lidé z blízkého i vzdáleného okolí a přeli se, zda hráz obnovit či se raději rybníku nadobro vzdát. Hádka to byla veliká.

Ti, co bydleli nad rybníkem, poukazovali na užitek, který rybník přinášel, ti, jímž voda z protržené hráze zničila živobytí, byli zcela jiného názoru.

No hádali by se snad dodnes, kdyby kolem nešla jakási shrbená stařena, jež již na první pohled dávala tušit, že nebude tak úplně z tohoto světa. „Zazděte do hráze novorozeně a už nikdy se neprotrhne,“ houkla do v tu ránu ztichlého davu a pokračovala, jako by nic neřekla, dál.

Chvíli bylo ticho, pak sem tam někdo pronesl neurčitou hlášku či narážku a všichni se rozešli po svém. Pár dní byl zdánlivě klid.

Ale pod pokličkou života to v Křišťanovicích vřelo. Po večerech v hospodách, cestou na louku či do lesa lidé diskutovali a přemýšleli, kde takové novorozeně vzít. Zedníci pomalu začínali zakládat na novou hráz a bylo třeba jednat.

Jednoho odpoledne se vracela z Feferského kostela cikánka, co tam byla dohodnou křest svého právě narozeného dítka, a protože se cikáni zrovna usadili pod Hlásnou Lhotou, krátila si cestu přes protrženou hráz.

Zedníci zrovinka svačili a protože cikánka byla tuze pěkná, chvilku s ní laškovali a nabídli jí krajíc chleba, kus špeku i něco ostřejšího na zapití.
Cikánka si sedla na kámen, klábosila s mužskými a ani si nevšimla, že jeden ze zedníků vzal skývu chleba, vložil jej do zavinovačky místo tělíčka a z velkého bramborového knedlíku – drbáku udělal dětskou hlavičku. Cikánské robě pak hodil do základů hráze, zavalil kamením a bylo.

Nikdo už dnes neví, jak bylo dál s cikánkou, ale faktem jest, že onen zedník, snad původem Bavor či Uher, krátce po dostavění hráze zemřel.
A tak z Křišťanovic vypravili pohřební vůz k Fefrům a jelo se. Když smuteční průvod přejížděl nedávno dokončenou hráz rybníka, ozval se zpod kamení dětský pláč u paty hráze se objevil potůček krve.

Všichni se zděsili a čekali boží trest za obětování nebohého děcka, ale nestalo se již nic a hráz rybníka již nikdy nikdá velká voda neprotrhla.

Jaroslav Pulkrábek