Ona to vlastně nebyla ani tak vesnice. Spíše několik málo chalup, sesazených v údolí a poskytujících obydlí rodinám, co se v okolních lesích živily vařením kolomaze a pálením dřevěného uhlí. S nimi tu bydlel i Johann Achatz.
Starý mládenec, jenž nestáčel smůlu, ani nestavěl pilíře. Čas od času zmizel ve světě a nikdo vlastně nevěděl, kam a proč. Jednoho podzimku si domů přivedl nevěstu. Nebyla už nejmladší, ale čiperná, hodná a k ostatním přívětivá. Přišla zima a s ní jako každý rok hlad a nemoci. Stonali mladí i staří a churavěl i dobytek. Bylo jen rok po velké vojně, která sužovala celou zem, a půda i lid byli zesláblí. A tu se ukázalo že Štefi, jak se Achatzova žena jmenovala, není jen tak obyčejnou lidskou dcerkou. Znala různé byliny i zaříkání, dokázala odehnat bouři a chránit dům, dobytek i úrodu před různými potvorami, které přebývaly v nitru tajemného hraničního hvozdu.
Se Štefi přišlo do údolí požehnání. Pryč byly nemoci. Těch pár hubených kravek dojilo víc mléka než ty dole v kraji, kde měli dostatek té nejšťavnatější píce. Krupobití a sněhové bouře řádily na Šumavě stejně jako dřív, ale údolíčku se díky Štefininu zaříkáni vyhnuly velkým obloukem.
Není divu, že si ostatní svoji novou sousedku předcházeli a ona jim vše v ještě větší míře oplácela. Achatz zemřel a časem i všichni, co pamatovali zlé časy. Jen Štefi žila sama, bezdětná v chalupě na kraji lesa, sbírala bylinky a pomáhala, kde se dalo. Zemřeli staří, zemřeli i ti, kterým Štefi pomáhala na svět. Jen ona nějak nestárla.
Jaro střídalo jaro, chalup v údolí přibývalo. Jednu si tam postavil jakýsi dřevař a nutno říci, že nebyl zrovna dobrým sousedem. Do práce se nehrnul, zato hádky a svár přímo vyhledával. Však se taky říkalo, že sem do tohoto bohem i lidmi zapomenutého kraje přišel skrze nějaký špatný čin.
Nejdřív Štefi nadbíhal. Ona vdova a on taktéž sám. Ale když jej odmítla, začal se zle mstít. Pomlouval a poukazoval na různé „záhady“. Že prý je to obyčejná čarodějnice, co na celou osadu přivede jen neštěstí a hanu. Jak bylo řečeno, v údolí již nežil nikdo z těch, co pamatovali svět plný nemocí, hladu a zlomyslného počasí. A těm novým ani nepřišlo na mysl, že jen přičiněním Štefiných schopností, jsou od mnoha nesnází ušetřeni. A tak se začali té čarodějce nejdříve jen vyhýbat a pak i činit různá příkoří. Dva roky to Štefi s klidem snášela, až jednoho dne uprostřed zimy sousedé zjistili, že z komína Achatzovy chalupy se nekouří a u chalupy, v čerstvě napadaném sněhu, se již druhé ráno neobjevila žádná stopa.
Celá osada se radovala, že se té čarodějnice konečně zbavili. Až do chvíle, než onemocněla dcerka jednoho chalupníka, druhému přestala dojit kravka, a těm nejotrlejším to došlo při první jarní bouři. Ale Stefanie Achatzová se do vsi již nikdy nevrátila. Jen jakýsi krajánek, který šel kolem, vyprávěl, jak dole v Bavorsku je vesnice, kde nikdo nestůně, dobytek nechuraví a bouřky i krupobití se jim zdaleka vyhýbají.

Jaroslav Pulkrábek